Tak. A je to. Po roční zařizovací anabázi jsem konečně dostal papíry se kterýma už nikam nemusím (mysim). Je fakt, že jsem o tom občas víc mluvil než konal, ale to zařizování opravdu není žádná sranda... to máte cihly, tvárnice, okapy, střešní tašky, hromosvod... (no jo, vím, už se to s tou citací přehání, ale nejde jinak).Nicméně kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde a protože každý pes jiná ves, rozhodl jsem se pro Sevillu. Ovšem nevyštěká veverku ten pes, kterého vedli do lesa násilím a taky pozor na to, že silnější pes mrdá. U tvorby životopisu je tedy důležité pamatovat na to, že zahradníkův pes zelí nežere, ale nechce, aby cizí je jedl. Při vyřizování formalit sice nezabráníš psu štěkat, ani lháři lhát, ovšem každému je jasné, že kde pes štěká, tam ať také žere, na druhou stranu je taky pravda, že když už být psem, tak ve velkém domě. Zkrátka podle přísloví "Když chce Lavi do Sevilly, tak ho tam pustíme a zaplatíme mu to, přestože jsou na světě logičtější věci."
Teď už se jen naučit domorodou řeč, sehnat ubytování, nechytit španělskou chřipku, taky si dát bacha aby se na mě v hospodě třeba nepřilepil nějaký španělský ptáček, prostě aby pro mě Sevillla nebyla takovou španělskou vesnicí.
Takže děkuji panu Erasmovi, který si uřízl ucho a posléze se nechal upálit v Kostnici jen proto, aby studenti mohli jezdit do ciziny. A přece se točí!
