Jak se dá plně využít 24 hodin soboty jsme si vyzkoušeli někdy na začátku června mezi zkouškama. Nejprve to v pátek v noci vypadalo, že se už půjdu natáhnout, když tu najednou zpráva od Klárky, že máme auto, tak co ho takhle naplnit a vyrazit někam na pláž odpočinout od učení? Krása místních Čechů spočívá mimojiné v tom, že jsou i v sobotu v 1:00 v noci ochotni opustit bary nebo myšlenky na spánek a během chvilky stát každý před svým barákem se spacákem, karimatkou, batůžkem a s chutí vyrazit někam. V autě jsme vytáhli mapu a místo pláže se nakonec rozhodli pro jakési tůňky někde na sever od Sevilly o kterých jsme věděli jen to, že tam někde možná asi jsou. Zhruba tak ve 2:00 dorážíme po kaskadérských přeletech několika totálně neoznačených příčných prahů (řídil jsem já) do Villaverde del Río s plánem najít hospodu a poptat se. Nacházíme jen bar s jedním vypitým týpkem, který nás považuje za Američany a místo do tůněk nás posílá spíš k sobě domů (byli jsme 4 holky a jeden teplouš podle něj). Nakonec z jeho dandalú zhruba chápeme, kterým směrem tůňky jsou a jedeme se tam unocležit. V naprosté tmě se ale v lese z auta něco jako tůňky hledají fakt blbě, takže jen parkujem na kraji cesty a přemýšlíme co dál. Asi tak ve 4:00 přijíždí týpek s kamarádem, po lesní cestě hážou kolem nás smyky přes ručku a přes naši (především mou) nevoli se nás snaží dostat na daleko lepší místo. Tak je teda následujem a k mému překvapení (vzhledem k mým paranoidním představám, vycházející ze zkušeností s podobnými zlodějskými týpky tady v Andalusii) se opravdu ocitáme na plácku u vody, v typické rekreační zóně, kam jezdí Španěláci na weekendy sednout pod strom a grilovat a nic nedělat a před kterou je cedule jak kráva s doslovným nápisem: vjezd totálně zakázan pod vysokými sankcemi. Tak ještě čekám, že nás tam nějak oberou o klíčky a o auto, ale po pár minutách marných pokusů o rozhovor týpek s kamarádem mizí a my máme trochu času na spánek. Asi tak v 5:00 si stelem vedle auta a všichni spokojeně usínají, kromě mě teda. Pořád čekám, kdy se vrátí týpek s více kamarády aby mě obral o klíčky, auto a nedejbože i holky. Pomalu začíná svítat, mé paranoidní představy mě opouštějí a vydávám se na procházku po okolí a ejhle, nacházím trasu vedoucí k tůňkám. Po snídani alá co auto a holky dají a přeparkování auta před ceduli jak kráva, se tedy zhruba kolem 10:00 vydáváme vyhledat ten kdesi ležící přírodní úkaz.
Po asi 4 hodinách válení se na šutrech, dovádění v lagunce, která byla jen a jen pro nás, protože prostě kam Španělé nedojedou autem, tam se nedostanou, se kolem 15:30 odebíráme zpátky, protože proč? Ano, protože v 17:45 začíná fotbal. Tady musím uvést, že holky byly velmi tolerantní a nedočkal jsem se žádného odmlouvání, nadávek ani výhružek. V rekreační zóne mezitím během odpoledne přibylo asi 20 aut se španělskýma grilovacíma a nicnedělajícíma rodinkama. Cedule jako kráva prostě neznamená nic, tady vůbec celkově všechny zákazy jsou spíš doporučením, jako třeba červená na semaforu. Tak nějak v 18:00 se dorozvážíme po domech a s mírným zpožděním usedáme v baru. Po třech zasloužných pivech (dohromady prakticky jedno naše) a švýcarských šancích začínám pomalu usínat a trochu mě probouzí až Václav Svěrkoš. Po dalším usínání se zase trochu probouzím až při původně neplánované cestě na nějaký koncert někdy kolem 22:00 na druhý konec Sevilly. V polospánku zjišťuju, že to ani není tak koncert, jako spíš festival obřích rozměrů se 3 stagema a tisíce lidma, kde opět pomalu za poslechu mně neznámých kapel usínám, když tu najednou mě probouzí prozměnu New York Dolls, kteří se mi, přesto, že vypadají jak staří úchyláci, docela líbí. Ale tak nějak asi dnešní staré dobré kapely prostě vypadají. No a pak tak kolem 2:00 usínám už i ve stoje, takže už opravdu musím bohužel domů. Skvělá sobota skončila.
