Costa de la Luz

Vítr, vítr, vítr s pískem...

Where´s Wally?

No a pro zkrácení čekání na ta dvě putování zveřejněných v budoucích dnech je tu naše oblíbená rubrika "Kde je Lavi?". A tentokrát hned dvakrát právě z obou výletů po Andalusii. Pro zvětšení kliknout na obrázek.

Katedrála

Po téměř půl roce v Seville jsem se konečně dostal do místní katedrály. Dalo zabrat mě tam dostat, ale vstupné zdarma se prostě neodmítá. Takže mezi třemi fotopohledy na červencové výletování po jihozápadě iberského poloostrova (dva ještě čekají na zveřejnění) přináším pohled na největší gotickou katedrálu světa a podle objemu největší kostel na světě vůbec. Pochopitelně s velmi zajímavými a poutavými naučnými popisky.

Portugalsko

Pláže, vítr, špekáčky...

Pivo

Andalusie sice není Bavorsko nebo Česko, ale pivo je tu populární moc. Pivní kultura je ovšem trochu jiná, nechláme se nad táckama v hospodě z půllitru vsedě, ale v barech či "pivnicích - cerveceria" a v jejich blízkosti venku, zpravidla ve stoje. Pivo se tu bere hlavně jako osvěžení v průběhu totálního vedra přes den ve formě studené 2 dl skleničky. Vzhledem k vyššímu obsahu alkoholu a venkovním teplotám i tohle umí trošku vlézt do hlavy. Často navíc nezůstane u jednoho. Takto točená "caňa" je tedy ke koupi na každém rohu ulice, nevýhodou je ovšem cena 1 - 1.50e za 0.2l a často je navíc k dostání jen lahvová "cerveza" za stejnou cenu a o stejné velikosti. Je to hrozně směšný malý lahváč. To si pak člověk radši koupí tu samou značku v supermarketu 1,20e za celý krásný 1l. Takzvaný velký lahváč. Nemluvě pak ještě o vůbec ne špatných plechovkách jiné značky 0,30e za 0,5l.

Samotné pití na ulici je, jak už jsem se nedávno zmínil, snad od minulého září po 22h na ulici zakázáno, prý v důsledku velkých bordelů ke kterým docházelo. Vzhledem k faktu, že ven se chodí někdy kolem 23h je toto nařízení tak jakoby... no španělsky dodržováno. Policie se sice hodně snaží, pravidelně každý den objíždí snad všechna možná místa a někdy benevolentně, jindy však umí i obuškovitě dohlížet na konzumaci alkoholu. Někdy jen projede kolem, jindy doporučí a vykáže a někdy také vyinkasuje už docela hezkých 300e. Zákazu se striktně drží téměř všecny bary a u vchodu tak stojí vyhazovač, který s pivem ven nikoho nepustí. Neměl by teda. Mně se například někdy v únoru, ještě ve sladkém nevědomí nějakého zákazu a radosti z vysokých teplot podařilo vyjít mezi bary na ulici a s úsměvem popíjet maličkou skleničku piva v době průjezdu kolony policejních aut a po skončení šou jsem byl vyhazovači nejprve častován asi nadávkami a vykázán do baru odkud jsem přišel, kam mě pro změnu nechtěli s pivem v ruce pustit. Tak jsem se otočil, odešel, na ulici odělal oblouček a do hospody zaplul na druhý pokus. A poučil pro příště (nedívát se jen po zlodějích, ale i po policajtech).

A co se týče pivních značek, Plzeň ani Radek to není, ale na takové Cruzcampo jsme si časem zvykli všichni a jak jsem poznal z pár pivních ochutnávek pořádaných u Slávka (ve dvou lidech a s odborným komentářem všech zúčastněných) dobré pivo mají i tady. Za nejlepší byly onou dvoučlennou komisí vybrány například Alhambra, Mahou či portugalský Super Bock.

Tisková zpráva ze dne 11.7.2008

Aby to nevypadalo, že se tu jen flákám a cestuju a užívám teplo na plážích, tak teď uvedu svou školní statistiku:

• zapsaných zkoušek 6
• potřebných kreditů 30

• splněných zkoušek 6
• splněných kreditů 34,5

...takže teď už se tu opravdu můžu jen flákat a cestovat a užívat si na plážích.

A ještě je důležité dodat, že sem přišla nějaká studená vlna, poprvé od května je na obloze možno vidět něco jako mraky a po půlnoci se dá dokonce vycházet ven.

Euro 2008

Jak možná někteří víte, v červnu se zase hrál fotbal. Sice je to v televizi už snad každý den a je to pořád to samé, ale přesto jsem si řekl, že bych se možná snad jednou někdy třeba mohl na něco podívat. Vedle českých reprezentantů (různě ostříhaných, různě bohatých a různě inteligentních fotbalistů s různými manželkami či hrůznými přítelkyněmi) jsem teda fandil Španělům, ale jen proto, že jsem tu, jinak jsem jim nikdy nefandil a nikdy jsem je neměl rád. Protože můj vzor, můj pan domácí se asi jako jediný Španěl na fotbal nedívá, byl jsem nucen trpět nesnesitelné a ubíjející dlouhé hodiny fotbalu s kamarády v hospodách nebo jejich bytech. Například čtvrtfinále Španělsko - Itálie jsem musel sledovat v bytě 3 Italů (kde byli ještě 3 Španělé a možná by se mohlo zdát, že tak trocu navíc 2 Češi) a trpět italské a španělské nadávky, hádky a výkřiky. Mimochodem tohle bylo naštěstí jediné čtvrtfinále, které jsem kvůli zlatému učení viděl. Díkybohu. Nicméně po posledních zkouškách už se nebylo na co vymlouvat a tak jsem byl nejdříve zatažen na první semifinále do hospody, kde bylo asi 150 křepčících Němců, takže to tam zase hulákalo, no prostě strašné. Ještě, že tam nebyl ani jeden Turek, to by se ta fotbalově divácká pakáž určitě zase semlela. Jak jinak. Hned další den (!) jsem pak musel opět strávit ve víru hulákajícího davu, tentokrát španělského na náměstí Plaza de Armas. Pak byl teda na několik dní naštěstí klid, ale prý že ještě nějaké finále. Takže znova na Plaza de Armas, no a to bylo všechno ještě daleko hlasitější a pak jak to skončilo, tak začali řvát ale úplně všichni, skákat a mávat po všem a se vším co se dalo, až to nakonec rozehnali hodní páni policajti s obuškama a gumovýma projektilama. Takže jsem mohl jít spát a na chvíli je od toho fotbalu zase pokoj.

Vlastně ne, byl to skvělý zážitek s vyvrcholením bezprostředně po zkouškách a v zemi, které fandím odmalička a které to po 44 letech vyšlo. A já jsem zrovna tady... paráda! Navíc do semifinále se Španělsko dostalo na EURU naposled v roce 1984, kdy mi bylo jeden měsíc, což si zrovna moc nepamatuju, zato tento měsíc si budu pamatovat navždy. Já jsem si to užil. No a vidět španělské červenožluté oslavy byl taky slušný zážitek.

Óda

Nemá své vlastní jméno ani příjmení nebo snad přezdívku. Neprojevuje žádné city, ke všemu zůstává chladné, takové jakoby ocelové s přísadou chromu a molybdenu. Nemá rodiče, příbuzné, nemůže mít žádné děti. Popravdě řečeno, nemá prakticky ani žádnou budoucnost. Zato jeho historie je velmi bohatá a zažili jsme toho spolu tolik, že i přes všechny ty problémy a asi čtrnáctinásobné zalepování bolístek na jeho duši jsem s ním zažil tolik legrace, že navždy zůstane v mém srdci na předním místě (respektive na třetím, protože na své dva stroje u mě doma ve Zlíně v pokojíku nedám dopustit a tenhle zgrap mě už stál tolik nervů, žéééé.... ).

Poznali jsme se 10. února v bytě ve čtvrti Macarena tady v Seville. Do vlastnictví mi ho předala Markéta, které sloužilo přes zimní semestr. Objevila ho na trhu, kde cigáni prodávají kradené věci. Bůhví co všechno už mělo za sebou, pořád však bylo ve skvělém stavu. Osmice na zadním kole občas zadrhávající o rám, použitelnost dvou rychlostních stupňů přehazovačky místo původních 21, necitlivé brzdy či stále padající řetěz nepředstavovali větší problém a ve srovnání s ostatními sluhy mých kamarádů se stále jednalo o luxusní třídu. Neboť někomu například přehazovačka upadla úplně, při jízdě rovně bylo někdy zapotřebí držet řídítka doprava, jindy třeba naopak někomu v zatáčce při úmyslu zabočit (a dokonce i po provedení tohoto manévru!) jelo kolo stále rovně, ondá si zase jen tak při jízdě upadla šlapka nebo se rozpadla řídítka a ve dvou případech zmizela kola úplně a zbyl po nich jen přešmiklý řetěz.

Nejspíš od nějaké cigánky z tržiště prokleté zadní kolo mého stroje tedy ve srovnání s tímto nepředstavovalo nic hrozného. I když občas jsem byl kvůli překvapení z přes noc vypuštěné duše nucen zůstat ležet v posteli a bohužel tak přijít o španělštinu na Reině Mercedes, kam to trvá pěšky přes hodinu. Co srandy jsme zažili na svých cestách. Co lásky a péče jsme si předávali při zalepování ran na duši. Co škádlení sprostými slovy jsme si spolu užili při tradičním montování zadního kola. A teď se máme jen tak rozejít? Již mnoho času nezbývá na rozloučení, málo času bude na promyšlení co s ním provést a jakým způsobem se s ním vůbec rozloučit, málo času na poděkování za jeho služby. Takže aspoň touhle cestou:

Děkuji ti, kolo.