Jak možná někteří víte, v červnu se zase hrál fotbal. Sice je to v televizi už snad každý den a je to pořád to samé, ale přesto jsem si řekl, že bych se možná snad jednou někdy třeba mohl na něco podívat. Vedle českých reprezentantů (různě ostříhaných, různě bohatých a různě inteligentních fotbalistů s různými manželkami či hrůznými přítelkyněmi) jsem teda fandil Španělům, ale jen proto, že jsem tu, jinak jsem jim nikdy nefandil a nikdy jsem je neměl rád. Protože můj vzor, můj pan domácí se asi jako jediný Španěl na fotbal nedívá, byl jsem nucen trpět nesnesitelné a ubíjející dlouhé hodiny fotbalu s kamarády v hospodách nebo jejich bytech. Například čtvrtfinále Španělsko - Itálie jsem musel sledovat v bytě 3 Italů (kde byli ještě 3 Španělé a možná by se mohlo zdát, že tak trocu navíc 2 Češi) a trpět italské a španělské nadávky, hádky a výkřiky. Mimochodem tohle bylo naštěstí jediné čtvrtfinále, které jsem kvůli zlatému učení viděl.
Díkybohu. Nicméně po posledních zkouškách už se nebylo na co vymlouvat a tak jsem byl nejdříve zatažen na první semifinále do hospody, kde bylo asi 150 křepčících Němců, takže to tam zase hulákalo, no prostě strašné. Ještě, že tam nebyl ani jeden Turek, to by se ta fotbalově divácká pakáž určitě zase semlela. Jak jinak. Hned další den (!) jsem pak musel opět strávit ve víru hulákajícího davu, tentokrát španělského na náměstí Plaza de Armas. Pak byl teda na několik dní naštěstí klid, ale prý že ještě nějaké finále. Takže znova na Plaza de Armas, no a to bylo všechno ještě daleko hlasitější a pak jak to skončilo, tak začali řvát ale úplně všichni, skákat a mávat po všem a se vším co se dalo, až to nakonec rozehnali hodní páni policajti s obuškama a gumovýma projektilama. Takže jsem mohl jít spát a na chvíli je od toho fotbalu zase pokoj.
Vlastně ne, byl to skvělý zážitek s vyvrcholením bezprostředně po zkouškách a v zemi, které fandím odmalička a které to po 44 letech vyšlo. A já jsem zrovna tady... paráda! Navíc do semifinále se Španělsko dostalo na EURU naposled v roce 1984, kdy mi bylo jeden měsíc, což si zrovna moc nepamatuju, zato tento měsíc si budu pamatovat navždy. Já jsem si to užil. No a vidět španělské červenožluté oslavy byl taky slušný zážitek.
Jak možná někteří víte, v červnu se zase hrál fotbal. Sice je to v televizi už snad každý den a je to pořád to samé, ale přesto jsem si řekl, že bych se možná snad jednou někdy třeba mohl na něco podívat. Vedle českých reprezentantů (různě ostříhaných, různě bohatých a různě inteligentních fotbalistů s různými manželkami či hrůznými přítelkyněmi) jsem teda fandil Španělům, ale jen proto, že jsem tu, jinak jsem jim nikdy nefandil a nikdy jsem je neměl rád. Protože můj vzor, můj pan domácí se asi jako jediný Španěl na fotbal nedívá, byl jsem nucen trpět nesnesitelné a ubíjející dlouhé hodiny fotbalu s kamarády v hospodách nebo jejich bytech. Například čtvrtfinále Španělsko - Itálie jsem musel sledovat v bytě 3 Italů (kde byli ještě 3 Španělé a možná by se mohlo zdát, že tak trocu navíc 2 Češi) a trpět italské a španělské nadávky, hádky a výkřiky. Mimochodem tohle bylo naštěstí jediné čtvrtfinále, které jsem kvůli zlatému učení viděl.
Díkybohu. Nicméně po posledních zkouškách už se nebylo na co vymlouvat a tak jsem byl nejdříve zatažen na první semifinále do hospody, kde bylo asi 150 křepčících Němců, takže to tam zase hulákalo, no prostě strašné. Ještě, že tam nebyl ani jeden Turek, to by se ta fotbalově divácká pakáž určitě zase semlela. Jak jinak. Hned další den (!) jsem pak musel opět strávit ve víru hulákajícího davu, tentokrát španělského na náměstí Plaza de Armas. Pak byl teda na několik dní naštěstí klid, ale prý že ještě nějaké finále. Takže znova na Plaza de Armas, no a to bylo všechno ještě daleko hlasitější a pak jak to skončilo, tak začali řvát ale úplně všichni, skákat a mávat po všem a se vším co se dalo, až to nakonec rozehnali hodní páni policajti s obuškama a gumovýma projektilama. Takže jsem mohl jít spát a na chvíli je od toho fotbalu zase pokoj.
Vlastně ne, byl to skvělý zážitek s vyvrcholením bezprostředně po zkouškách a v zemi, které fandím odmalička a které to po 44 letech vyšlo. A já jsem zrovna tady... paráda! Navíc do semifinále se Španělsko dostalo na EURU naposled v roce 1984, kdy mi bylo jeden měsíc, což si zrovna moc nepamatuju, zato tento měsíc si budu pamatovat navždy. Já jsem si to užil. No a vidět španělské červenožluté oslavy byl taky slušný zážitek.
5 komentářů:
Jedna otazka (nepresnost) - ¿¿Plaza de Armas x Plaza de Jerez?? Kuba :-)
Ty si me tak zmatl, ze i otazku jsem zkonil. Mel sem na mysli Puerta Jerez :-) Kuba
Ja jsem videla presne jeden zapas, behem ktereho jsem se snazila rozeznat Ujfalusiho od Jankulovskeho, coz se mi povedlo az v posledni minute
Ale ale, nazdar nazdar, Kuba Kuba :) Na zápasy jsme čučeli u Plaza de Armas, na oslavy pak na Puerta de Jerez samozřejmě. Jak je v Brně? Tady je horko.
hmmm :( tady je zima :( jaky prekvapeni, acho jo, sladka Sevilla... Kuba :-(
Okomentovat