Óda

Nemá své vlastní jméno ani příjmení nebo snad přezdívku. Neprojevuje žádné city, ke všemu zůstává chladné, takové jakoby ocelové s přísadou chromu a molybdenu. Nemá rodiče, příbuzné, nemůže mít žádné děti. Popravdě řečeno, nemá prakticky ani žádnou budoucnost. Zato jeho historie je velmi bohatá a zažili jsme toho spolu tolik, že i přes všechny ty problémy a asi čtrnáctinásobné zalepování bolístek na jeho duši jsem s ním zažil tolik legrace, že navždy zůstane v mém srdci na předním místě (respektive na třetím, protože na své dva stroje u mě doma ve Zlíně v pokojíku nedám dopustit a tenhle zgrap mě už stál tolik nervů, žéééé.... ).

Poznali jsme se 10. února v bytě ve čtvrti Macarena tady v Seville. Do vlastnictví mi ho předala Markéta, které sloužilo přes zimní semestr. Objevila ho na trhu, kde cigáni prodávají kradené věci. Bůhví co všechno už mělo za sebou, pořád však bylo ve skvělém stavu. Osmice na zadním kole občas zadrhávající o rám, použitelnost dvou rychlostních stupňů přehazovačky místo původních 21, necitlivé brzdy či stále padající řetěz nepředstavovali větší problém a ve srovnání s ostatními sluhy mých kamarádů se stále jednalo o luxusní třídu. Neboť někomu například přehazovačka upadla úplně, při jízdě rovně bylo někdy zapotřebí držet řídítka doprava, jindy třeba naopak někomu v zatáčce při úmyslu zabočit (a dokonce i po provedení tohoto manévru!) jelo kolo stále rovně, ondá si zase jen tak při jízdě upadla šlapka nebo se rozpadla řídítka a ve dvou případech zmizela kola úplně a zbyl po nich jen přešmiklý řetěz.

Nejspíš od nějaké cigánky z tržiště prokleté zadní kolo mého stroje tedy ve srovnání s tímto nepředstavovalo nic hrozného. I když občas jsem byl kvůli překvapení z přes noc vypuštěné duše nucen zůstat ležet v posteli a bohužel tak přijít o španělštinu na Reině Mercedes, kam to trvá pěšky přes hodinu. Co srandy jsme zažili na svých cestách. Co lásky a péče jsme si předávali při zalepování ran na duši. Co škádlení sprostými slovy jsme si spolu užili při tradičním montování zadního kola. A teď se máme jen tak rozejít? Již mnoho času nezbývá na rozloučení, málo času bude na promyšlení co s ním provést a jakým způsobem se s ním vůbec rozloučit, málo času na poděkování za jeho služby. Takže aspoň touhle cestou:

Děkuji ti, kolo.