Zahara, Ronda, El Chorro

Ve čtvrtek večer jsme ještě přemýšleli co provedem přes weekend, no a v pátek ráno jsme už seděli v autě a po vymotání ze Sevilly jsme vyrazili někam na jih. Kam dojedem. Když se začala vlnit krajina, vynořila se někde v dáli na svahu jednoho z kopců malebná bílá vesnička. Tak jsme se jeli mrknout. Docela jsme se trefili, protože nad vesničkou byla navíc přístupná věž zříceniny s pěkným výhledem na okolní kopce, přehradu, klikatící se silničky a dědy, kteří se procházeli všude možně jako bludičky po okolí. Vůbec se nedivím. Tady trávit stáří tak taky jenom chodím po silničce tam a zpátky a kochám se, viďte pane doktore? Nebo se možná snažili aby je před letošním horkem jednoduše srazilo auto, což by nebylo vůbec neproveditelné vzhledem k šířce komunikace. U nás se toulají po silnici psi, tady dědové. No ale v těchto dnech nějaké horko rozhodně není (třeba 5°C dnes ráno když jsem šel do školy). Já osobně jsem to začal pociťovat už v Rondě, kterou jsme turisticky proletěli, vyfotili, vypili café con leche a vydali se hledat nocležiště. Dá se zde ale určitě strávit více než asi dvě hodiny v našem podání.

V totální tmě se nějaké přespání v přírodě hledá docela těžko a protože jsme při prozkoumávání minivesniček, které obývali asi jen psi a odlehlých penzionech, kde bydleli pro změnu jen koně, mysleli více na hororové scény než na spánek, dojeli jsme až do El Chorra. Při večeři jsem najednou kromě diskohitů Hany Zagorové, Dalibora Jandy a Michala Davida z našeho auta zaslechl i češtinu odněkud odvedle. Tak říkám dobrý večer, no a když se podívám blíž tak kdo to není... před rokem v březnu na běžkách v Jeseníkách, letos v El Chorru kvůli lezení. Zdravím rodinu Žákových a jejich kámoše. Jsem zvědavý kde se v březnu potkáme za rok. Přespali jsme v místním refugiu (útulek) mezi horolezcema.

Druhý den jsme si udělali výlet na kopec po široké cestě a z kopce kamzičí stezkou, kde by se občas hodila i ta lezecká výbava. Super to bylo. Kulturní večer tentokrát obstaraly bubny a noc jsme se rozhodli strávit pod palmama u kostelíka. Při teplotě asi minus třicet a vzrůstající vhkosti vlivem místní přehrady se nakonec někteří z nás (míň tepla v krvi) rozhodli přenocovat v autě.

V neděli jsme se vydali na zpáteční cestu, po které jsme se stavili na oběd do takové malé restaurace a snad ještě menší jeskyně. Mají tu zajímavou kulturu stolování (obslouží vás celá rodina, synek donese ubrus, mamka pití a taťka jídlo, vaří asi dcerka) a také prohlídkování jeskyň (čtvrtina lidí dostane lucerničku a musí s ní mávat aby i zbytek viděl nějaké ty stalaktity, stalagnáty, stalagmity, závoje, nástěnné alby a hlavně teda vůbec kam šlape). Na večer jsme ještě vyběhli kopec na západ slunce, vyfotili krajinu z Pána prstenů a za pět minut dvanáct (respektive za 3 minuty 22:00, do kterých jsme měli smlouvu) jsme vrátili auto. Hezké to bylo.