Vía Verde de la Sierra

Součástí konečného hodnocení některých předmětů je tady na Universidad de Sevilla vedle zkoušky, různých seminárek a aktivity v hodinách (hehe) také účast a vypracování práce na Salida de campo – jakési terénní cvičení, prostě výlet do přírody. No a právě v pátek 22.2. 200(20/2-2) jsme se s panem profesorem machrem Lunou a bandou Španělů a Američanek vypravili do Sierra de Cádiz, přesněji na Vía Verde de la Sierra.

Teď zase nějakých vzdělávacích informací za pomocí odkazů, takže kdo nechcete nic vědět, přeskočte tenhle odstavec. Vía Verde de la Sierra patří mezi zelené stezky (greenways), které se nacházejí samozřejmě i u nás. Jen ve Španělsku mají trošku větší tradici a konkrétně tahle byla v roce 2005 vyhlášena jako nejlepšejší stezka Evropy.

Jinak samotná akce byla spíše turistickou procházkou se zaujatým výkladem profesora Luny (ten člověk fakt vypadá jak měsíček, když se směje) a já jsem byl při pomyšlení na návrat do rovinaté Sevilly moc rád za každou minutu mezi kopcema. Navíc zde bylo k vidění hodně dalších zajímavých věcí. Hlavně teda pohled na masif Peňón de Zaframagón s hnízdištěm kolonie supa bělohlavého, čítající prý na tři stovky jedinců. To se tak podíváte nad sebe a kolem skaliska nad váma krouží desítky supů. Viz fotka nahoře (převzatá z wikipedie). Prošli jsme tam a zpátky část z 36km úseku této Vía Verde po rovinaté a rovné cestě, vedoucí v hornaté krajině řadou tunelů skrz kopce a po viaduktech, překlenující rozmanitá údolí a kaňony. Prostě bývalá železnice, dnes akorát bez kolejí. Tady se tak někdy dostat na kole... Dále jsme viděli třeba takové „polje“ což řekne něco asi jen tak Chockovi (viz foto, pro ostatní: jsou na něm ovečky). Španělé to čtou [polche], ale to je normálka. Třeba americký film Spiderman je pro ně prostě [Spidérman], airbus čtou jako [ajírbus] a podobně. Navštívili jsme také místo s názvem Chaparro de la Vega s dubem starým přes 700 let. A je to opravdu starý strom, když si člověk řekne, že v době objevení Ameriky už měl nějakých 200 let. Kolem něj je plácek pro víkendové radovánky rodin s dětmi a pár místeček ve svahu, kde mohou pořádat [barbekou]. Zkrátka hodně zajímavé přírody zadarmo na malém a pro turisty dobře přístupném prostoru.

No a na závěr zase nějaká fota s popisky (tentokrát jen nahoře), potřeba kliknout na "malavi".

Tisková zpráva ze dne 24.2.2008

• není čas, je hodně školy
• dnes jste měli v ČR snad tepleji, než my tady
• venku prší
  
• zítra to budou 3 týdny co jsem tu
  
• za 10 měsíců jsou zase Vánoce
• odpoledne jsem byl na výborný oběd u Inky, Janči a Mali
• ve čtvrtek má být nějaký svátek
• tento týden odevzdávám první práce a začíná španělština
• ...ale není to tak špatný, zatím dejchám a mám co jíst, a mám co jíst, a co jinýho mám chtít...
  

Takteda o spolužácích

To bylo předtím řečí o informacích z chlastaček a najednou vyhraje v anketě tohle. Nevím jestli se třeba do systému nějak nenabourala mamka :) a taky se divím, že potraviny nedostaly ani hlas, protože to je úplně to nejzajímavější téma. Mno, spolužáci... ani nevím co o nich napsat, ještě je pořádně neznám. Ale tak dobře, budu o nich psát průběžně jak je budu poznávat. Takže tedy „Spolužáci poprvé:“

A můžu vlastně rovnou napsat něco o škole, protože o té jsem se ještě nezmínil a jsem tu tak trochu i kvůli ní. Ba ne, jsem tu hlavně kvůli ní. Podle dosavadních článků to mohlo vypadat, že tu máme dovolenou, ale fakt tomu tak není. Pět předmětů dává dohromady 15 hodin (900 minut) ve škole týdně, a to příští úterý začne ještě Španělština. Předměty, o kterých se taky někdy pozděj rozepíšu, mám ale poskládané docela hezky, takže ve čtvrtek končím už kolem oběda a pátek je úplně volný (často se však v pátek konají jakási terénní cvičení – „salida de campo“ - které jsme měli právě třeba dnes, moc pěkné, budou fota zas). A být ve škole dva dny po deváté večer mi taky nedělá problém, hlavně, že nemusím vstávat na 8 jako u nás. Tady je vůbec všechno tak nějak časově posunuté. Například do města se vyráží běžně v 11 večer. Ale o tom taky jindy, teď teda ti spolužáci.

Spolužáci jsou různí. Zatím je dělím do dvou druhů. První je druh španělský domácí. Jedinci tohoto druhu jsou zpravidla menší a prdelatější postavy, mají většinou černé, velmi náročně udržované vlasy, spoustu módních doplňků k již tak módnímu trendy oblečení a ve škole se vyskytují velmi zřídka. Jsou si skutečně hodně podobní, pomocí zlínského slovníku bych je nazval „diskanty áčkového (Musicland A) typu s muchama na očích a veverkou za krkem a bez jediného tácka“. Druhým je druh zahraniční. Tento se ještě dělí na poddruh erasmákový a poddruh americký. Hlavním rysem je zatím stoprocentní výskyt na všech předmětech, občas nechápavé pohledy (u někoho téměř pořád) při poslechu andaluzštiny místních profesorů a také jakási větší přístupnost a otevřenost vůči ostatním jedincům jak ve svém vlastním, tak i ve španělském druhu. Důležitým poznatkem je také vlastnost amerického poddruhu ptát se na jakoukoliv prkotinu furt dokola, protože jim to není ani za mák blbé. Což by někomu mohlo třeba i vadit, nicméně mně to pro mé pomalejší zpracovávání andaluzštiny docela vyhovuje a protože jsem Čech, tak já se ptát nebudu. Mám na to poskoky z Nového Světa. No a to je zatím tak vše, co o spolužácích vím. Podrobnější klasifikaci s důrazem na jednotlivá jména mých bližších přátel přinesu později.

Carmen de la Alfalfa

No nééé, nelze jinak, tohle sem dát prostě musím. Našel jsem to na youtube, my s tím nemáme nic společného. Je to z ulice, která bude blíže popsaná, pokud v anketě vyhraje pivo :) Každopádně jde o hodnotný umělecký zážitek. Jestli je tohle ta slavná sevillská kultura, perla Andalusie, kraj vášnivého flamenca v kombinaci s ohnivým žárem rozpáleného slunce, tak to nazdar hodiny... pokud nemáte strach o svůj hudební sluch a jste tolerantní k hudební ingnoranci, klikněte na šipku - play

Itálica

Před týdnem jsme byli u moře oslavit bydlení, tuto sobotu jsme se s holkama rozhodli zajet podívat pro změnu na nějakou tu památku. Cesta vlastním kolem - zdarma, vstup pro občany Evropské unie - zdarma, nákup jídla v supermarketu na den – přibližně 3€, návštěva cukrárny v Santiponce – asi 2€, bloudění v pomerančovníkovém sadu – neocenitelné. Jsou věci, které si za peníze nekoupíte, na všechno ostatní je tu Erasmus účet. Néé, tak to si samozřejmě, parafrázujíc jednu reklamu, dělám srandu, protože z těchto peněz zaplatím tak ubytování a hooodně základní potraviny. A o tak zajímavém tématu jako jsou potraviny se taky někdy rozepíšu. Teď ale zpátky do Říma.

A zase něco turistických, historickogeografických informací (i když ty předchozí o Seville zůstaly buď nepochopeny nebo stranou vašeho zájmu). V češtině jsem na netu o rodišti dvou významných římských císařů našel jen tohle: „Itálica - římské vykopávky“. To nic moc. Tyto římské vykopávky se dnes nachází v městečku Santiponce, 7 km severozápadně od Sevilly. Itálica byla založena jako vůbec první římské město v Hispánii vojevůdcem Scipiem v době druhé punské války (206 př.n.l.), aby zde zanechal raněné vojáky po vítězné bitvě nad Kartáginci, a je rodištěm římských císařů Traiana a Hadriana. No a podle toho to tady taky vypadá. Jednak mám na mysli fakt, že to bylo fakt hoodně dávno a jednak fakt, že to jsou fakt hoodně dobré římské vykopávky. No fakt, posuďte sami:

Amfiteátr s kapacitou 25 000 římských vykopávek je prý třetím největším amfiteátrem římské historie (jak tak ale počítám, tak mu za Římem, Pulou a El Jamem patří až 4. příčka, navíc je zhruba stejně velký jako v Arles, no prostě pro turisty: jeden z největších). Dále se zde nachází zbytky divadla, lázní, chrámu a spousty domů. Turisti se tu mohou téměř neomezeně prohánět po vydlážděných i pískových uličkách, půdorysem budov a když zavřou oči, tak si lehce navodí, kromě zakopnutí o římskou vykopávku, také atmosféru antické Itáliky. Moc pěkné, viz fota.


(na fotkách postupně: divadlo, amfiteátr, samotná Itálica, nepovedená autofota v cukrárně, koule z Expa 92 a "květy zakázaného ovoce")


A teď něco i o nás, turistech. Jak už jsem řekl, vydali jsme se s holkama na kole. Jen Inka si teda musela půjčit kolo místní společnosti, která má parkoviště stovek kol po celé Seville a lidi si je prostě někde půjčí a na jiném místě vrátí (tohle bych zavedl i u nás). Podle zvláštních pohledů domorodců v Santiponce bych se ale docela vsadil, že takhle daleko žádné z těchto sevillských kol ještě nebylo. Ono to teda daleko vůbec není, ale místní asi nejsou na takové distance zvyklí, protože ani zaměstnankyně turistické oficíny nemohla pochopit, že chcem zvládnout asi 10 kiláků na kole. Samotná cesta je v únorovém andaluzském počasí příjemná a kdyby člověk vědel kudy má jet, tak i časově málo náročná. Kdyby. Cestou tam jsme se nejprve motali obrovským liduprázdným komplexem nevyužitých budov, zchátralých stadionů, zarostlých trávníků, zrezlých fontánek (něco jako Slušovice), no prostě v části, kde se v roce 1992 konalo Expo. A možná s tímto "městem duchů" mají co dočinění i dvě neúspěšné kandidatury na Olympijské hry. No nakonec jsme se po šestiproudé autuprázdné silnici (něco jako Slušovice) vydali správným směrem a po přejetí Guadalquiviru jsme se ocitli v naprosto jiném světě, vyprahlé poušti s nějakýma křovinama lemované dálnicemi a ovocným sadem. Na cestě zpátky jsme se rozhodli jet právě nově oným vonným ovocným sadem. Nejprve jsme byli unešeni z květů asi jabloní a pomerančovníků s pomerančema, které narozdíl od těch ve městě nejsou jen okrasné, později nám při nalezení nekonečného plotu s cedulí Perro peligroso (nebezpečný pes) trošku zatrnulo a došlo nám, že takový sad bude asi soukromým pozemkem. Začala expedice za cílem nalezení cesty ven. Opět jsme několikrát minuli už ne tak kouzelné květy asi jabloní a pomerančovníky s pomerančema a po asi půlhodinovém bloudění jsme se přece jen ocitli na druhé straně plotu. Zpátečních 10 kilometrů se tak protáhlo na dvě hodiny. Domů jsme přijeli za tmy a byl tak akorát čas jít do postele. Ale my jsme šli na flamengo ...a o tom zase jindy, dobrou noc, děti. Dobrou noc, stýčku Fido.

Un Paseo por Sevilla

Tak jsem dnes sebral kolo a foťák a vydal se na malou projížďku městem, abyste mohli mrknout jak to tu vypadá z pohledu turisty. Pohled zahraničního studenta erasmu přinesu někdy pozděj. No a ti, kteří se chtějí dozvědět nějaké turistické perličky, nechť kliknou na "malavi" a dále na galerii "Sevilla". Otevřou si tak fota v rajčeti i s popiskama.

Ovšem pozor, některé údaje nejsou zas až tak docela pravdivé ;) Poznáte které 3 popisky poskytují mylné informace až hovadiny? Tipujte... No a já se jdu zas šprtat...

Jak mě okradli

Krade se všude, zloději jsou všude. Zde v Seville navíc chátra z Afriky, obchodníčci - zlodějíčci, kteří pak dvakrát týdně na trzích smlouvají o ceně zboží, často předem ukradeného. No a málem se tam v těchto dnech mohlo hádat o mojem foťáku, mobilu, nebo kompu.

Totiž, to jsem si tak jednou seděl v nádherném parku María Luisa, užíval si volno a šprtal španělštinu. No a jak jsem byl zabraný do čehosi, tak mi zmizel baťoh se všema cenostma, který jsem měl vedle sebe. Jinak jsem ho pořád kontroloval, seděl na něm a tak, ale prostě v tuhle chvíli zrovna ne. Takže panika, studený pot (nebo jak se to říká)...vyskočím, otočím se a vidím, že se pryč snaží co nejrychleji pajdat o berli nějaký cikán. Tak k němu doběhnu a s českým "héééj, wtf?" mu vyrvu svůj baťoh z pracek, kterýma se do něj už pomalu dostává. Načež začíná hrozit svou holí a něco huhlat. Jediné co rozumím je "carne" ... tak buď chudák (žádný chudák) měl hlad a hledal maso jako pejsek, nebo jsem blbě rozuměl. Tak prohledávám jestli mi nic nevzal a naštěstí teda ne. Maso jsem tam neměl (i když jako carné je i legitimace, takže možná po mě chtěl abych mu dokázal, že baťoh je můj, no to už je jedno). Tak jsem si sedl, hodil se do klidu a čekal jsem na příjezd negrů s letlampama. Vlastně ne (ale chuť jsem na to teda rozhodně měl), dál jsem se učil španělštinu a očkem sledoval cikána, který se tam dál procházel a zkoumal co by komu ukradl. Ale lidi už si dávali bacha, takže kulhající cikán, kterému asi někdo za něco podobného dříve přerazil hnátu, pomalu odešel. No a já jsem si ho z dálky vyfotil. Takže, kde je wally?


Každopádně teď si dávám na věci v parku, pokud je to vůbec možné, ještě větší pozor. Taky si dávejte.

Matalascanas

Slíbil jsem míň plků a víc obrázků, tak nate... a ať teda taky splním Lukanovo přání závidět :) Takhle vypadá Atlantik na začátku února. Jo a autorem fotek je Janča, protože já jsem si kromě čepky a slunečních brýlí nevzal na jednodenní výlet busem k mořu ani foťák. A příště něco o tom jak mě okradli.

Habitacion

Tak teď ještě jen taková blbost, jak nám to sluší s pokojíkem za pomocí zrcadla. Tutok bydlím. A pak už teda slibuju to moře.

Hledání bytu

Jak prosté. V pondělí přijedete, v úterý si pořídít simku, ve středu začnete volat na inzeráty, ve čtvrtek se jdete na některé přímo podívat a v pátek se nastěhujete. Tak by se dal jednoduše shrnout první pracovní týden v Seville. A přestože to takhle opravdu bylo, jednoduché to nebylo ani náhodou, kolem se událo milion věcí, věšinou dost blbých, ale naštěstí jsem měl hodně štěstí a hlavně Inku a Janču. A pak taky Markét. A v Praze ještě Ivu a Vlaďku. Holky děkuju.

První den po probuzení jsme se vydali na obhlídku města s plány, jakože mrknout na inzeráty ve škole, koupit simku, začít volat a co nejdřív tak vypadnout z hostelu. Jenže v tom řetězci pár maličkostí přece jen chybí. A tak začaly hrůzné dny. Ve škole jsme po vyřízení formalit se zápisem zjistili, že kromě pár blbých nabídek zde není vůbec nic, takže rychle na net a hledat tam. Po pořízení simky za 15E (s kreditem 18E – milé) se začalo volat, no a teď teda ty chybějící maličkosti mezi voláním a vypadnutím z hostelu. Obsazená čísla, hlasové schránky, vyplé telefony nebo už zabrané inzeráty další aktivity hodně zúží. Když už se člověk dovolá, domluví si termín návštěvy, někdy třeba za dva dny. Tak super. Při návštěvě mu je ukázán hnusný kamrlík s oknem do okna k sousedům, s jednou postelí a s kuchyní a koupelnou menšími než záchod na kolejích na Jižáku a hlavně je mu řečeno, že zájemců je dost a že za týden se rozmyslí a jednomu zavolají. Tak taky super. To pak člověka docela srazí do kolen a jediné co může udělat je, že se na všechno ještě nevysere a bude těžce hledat po další dny, když už pomalu není co a k tomu bude platit za hostel. Nebo ho potká štěstí.

Ve čtvrtek večer, kdy jsem si chystal pustit South Park v příjemném hostelu se snídaní s cenou 17,50E za noc a nabírat síly do dalších dnů hledání, mi nečekaně zavolal Paco. Třicetiletý chlápek, bydlící ještě s jednou slečnou v hezkém, útulném, dobře situovaném a docela drahém bytě. Byl jsem u něj na prohlídce bytu ten den odpoledne, ale vůbec jsem nečekal, že se mi ozve, poté co mi pověděl o vážných zájemcích a zjistil, že se se mnou ze začátku hodně těžko domluví. No ale prý že si mě vybral a můžu se nastěhovat...tak já na to, že jo, že tam zítra přijdu. Jak jednoduché. Následně jsem začal skákat radostí po postelích v hostelu a zpívat si s The Bones a pak jsme s holkama sedli ven na lavičku u asi nejrušnější ulice a do půlnoci pili vínko. Na oslavu. Holky totiž taky ten den sehnali byt, což po prožitých zkušenostech znamenalo fakt velkou úlevu a radost a tak...

Takže už si krásně bydlíme a přichází další starosti, které v porovnáním s hledáním bytu nejsou vůbec ničím. I když to, že mi nejede net, mně docela va.

PS: Ke všem těmto problémům si ještě představte, že jste takový blbec, že jedete do země, kde nerozumíte vůbec nikomu a když s někým voláte, původní plán domluvy rukama a nohama je vám k ničemu. Véééliká sranda.

Ráno ve Zlíně, večer v Seville

Cesta byla zupáá, místy divná, viditelnost byla úplně blbá... tyhle Buty používá hodně lidí a já nebudu výjimkou. No a navíc to je pravda. Ve Zlíně kosa, v Praze kosa, v letadle nuda a ve Španělsku teplo. Ve vlaku v 5:02 ze Zlína jsem strávil víc času než v obou leteckých spojích (Praha – Barcelona – Sevilla) dohromady, ale krásně jsem to prospal a v Praze se potkal s Ivou, která je tak hodná, že mi předala nějaké info a hlavně nějaké materiály na nějaké přednášky. Děkuju. Na letišti jsem se pak potkal s mýma novýma spolužačkama Inkou a Jančou. A vlastně taky jedinýma, kterým budu po následujících 6 měsíců rozumět. Do letadla jsem se těšil a bál moc. No při těch různých odbavováních mě oboje přešlo, cosi jsme prolezli, pak si někam sedli, pak jsme seděli a čučeli z vrchu na mraky a pak přistáli. No nuda prostě. V Barceloně na letišti k té nudě přibyla únava a nechuť k dalším prohlídkám ale taky docela zábava s přebalováním kufrů holek, protože prý každý můžem mít jen 20 kilo. To, že si holky připlatily aby mohly mít kufry dva a kil 30, nějaké blbečky za přepážkou nezajímalo. Tak jsme si to rozházeli do baťohů a ubrali tak dohromady 12 kilo. Taková Inka by totiž například za svůj přesah připlácela skoro 3 litry. Docela nemilé. No každopádně během přebalování blbečky za přepážkou vystřídali menší blbečci, kterým bylo úplně jedno, že to stále ještě váží o 6 kilo víc. Takže jediný výsledek toho byl, že jsme si na palubu táhli slušně nabité zavazadla, přesahující regule jak objemem či vahou, tak i třeba pronesením šamponu coby tekutiny. Naštěstí další problémy nenastaly, protože další barcelonský letištní zaměstnanec, co měl na starosti nějaký ten skenér na zavazadla nebo co, se prostě vykecával a nechal by projít i teroristu z ETA.

Tak nějak kolem 23:00 jsme se dostali na útulné sevillské letiště, přejeli busem do města a pak se pěšky půlnoční Sevillou vydali hledat hostel. Kolem jedné jsme únavou a radostí padli.

Bydlím, tedy žiju

To španělské „vivir“ coby synonymum pro obě česká slovesa v nadpise je neuvěřitelně trefné pro mou situaci. Je 21:39, pátek a já jsem konečně vyházel věci z kufru v kamrlíku bytu na ulici Amador de los Rios a nacpu do sebe všechny zbytky jídel co jsem při tom našel, protože mám hlad jak prase ...vlk. A ani nic nenapíšu, protože mě nic nenapadá, protože jsem utahaný jak prase ...kotě a ani na to nevidím, jak prase ...krtek. No a není tu net zatím a mám nějaké problémy s wifi, takže zatím to budu na blog házet z flashky v netové kavárně při prohlížení mailů. Tyjo, takových počítačákových výrazů. No a k tomu co se v posledních rušných dnech dělo se dostanu jindy.

Tak zatím a dobrou noc přeju dom.

A kdybyste nahodou meli napad, co muze za to, ze mi nejede net presto, ze mi to tam vpravo dole ukazuje, ze jako pripojeno...tak sem s tim, diky moc...

Z domu

Tak já du spat, protože ráno vstávám a jedu Zlín - Praha - Barcelona - Sevilla. Takže další příspěvek už bude snad konečně Erasmákový z nejteplejšího místa Evropy. Koleno odtéká, chodit už docela můžu, teplota způsobená asi cestovní horečkou už taky trochu ustupuje, no těším se. Asi.

Snad nebude mít vlak obvyklé dvouhodinové zpoždění, snad se neztratím na žádném letišti, snad najdem hostel, který ani nevím kde je a snad neomdlím v letadle, protože se chci dívat z okýnka. Jsem totiž, protože nepočítám vyhlídkový let na den dětí v roce 1988 z Holešova do Holešova, letadlem ještě neletěl. Takže to bude taková premiéra.

No a všem, se kterýma jsem se nerozloučil, to znamená všichni kromě Žanety :) , se omluvuju a těším se až se se všema přivítám.

Tak teda zatím snad. Teda zdar.

Koupelna

Co mají společného Caňizares, Kouba a já? Je fakt, že každý z nás se na určitou dobu ocitl nebo ocitne ve Španělsku a ve fotbalové brance jsme každý určitě taky aspoň jednou stáli. Ale to není to hlavní.

Petr Kouba si v roce 1996 způsobil těžký výron kotníku, když doma v koupelně uklouznul po mýdle, které mu předtím spadlo na podlahu. Santiago Canizares v roce 2002 upustil lahvičku s vodou po holení a jeden ze střepů mu přeťal šlachu na noze. Po dalších 6 letech jsem se sprchoval já a protože jsem po nočním příjezdu z Prahy neměl v koupelce ručník, vydal jsem se pro něj do skříně. Při návratu do vyhřáté koupelky jsem na mokrém korku hodil krysu, kolenem praštil do futer, posunul panelákové jádro a rozduněl a probudil celý barák.

Tolik správná odpověď.