Itálica

Před týdnem jsme byli u moře oslavit bydlení, tuto sobotu jsme se s holkama rozhodli zajet podívat pro změnu na nějakou tu památku. Cesta vlastním kolem - zdarma, vstup pro občany Evropské unie - zdarma, nákup jídla v supermarketu na den – přibližně 3€, návštěva cukrárny v Santiponce – asi 2€, bloudění v pomerančovníkovém sadu – neocenitelné. Jsou věci, které si za peníze nekoupíte, na všechno ostatní je tu Erasmus účet. Néé, tak to si samozřejmě, parafrázujíc jednu reklamu, dělám srandu, protože z těchto peněz zaplatím tak ubytování a hooodně základní potraviny. A o tak zajímavém tématu jako jsou potraviny se taky někdy rozepíšu. Teď ale zpátky do Říma.

A zase něco turistických, historickogeografických informací (i když ty předchozí o Seville zůstaly buď nepochopeny nebo stranou vašeho zájmu). V češtině jsem na netu o rodišti dvou významných římských císařů našel jen tohle: „Itálica - římské vykopávky“. To nic moc. Tyto římské vykopávky se dnes nachází v městečku Santiponce, 7 km severozápadně od Sevilly. Itálica byla založena jako vůbec první římské město v Hispánii vojevůdcem Scipiem v době druhé punské války (206 př.n.l.), aby zde zanechal raněné vojáky po vítězné bitvě nad Kartáginci, a je rodištěm římských císařů Traiana a Hadriana. No a podle toho to tady taky vypadá. Jednak mám na mysli fakt, že to bylo fakt hoodně dávno a jednak fakt, že to jsou fakt hoodně dobré římské vykopávky. No fakt, posuďte sami:

Amfiteátr s kapacitou 25 000 římských vykopávek je prý třetím největším amfiteátrem římské historie (jak tak ale počítám, tak mu za Římem, Pulou a El Jamem patří až 4. příčka, navíc je zhruba stejně velký jako v Arles, no prostě pro turisty: jeden z největších). Dále se zde nachází zbytky divadla, lázní, chrámu a spousty domů. Turisti se tu mohou téměř neomezeně prohánět po vydlážděných i pískových uličkách, půdorysem budov a když zavřou oči, tak si lehce navodí, kromě zakopnutí o římskou vykopávku, také atmosféru antické Itáliky. Moc pěkné, viz fota.


(na fotkách postupně: divadlo, amfiteátr, samotná Itálica, nepovedená autofota v cukrárně, koule z Expa 92 a "květy zakázaného ovoce")


A teď něco i o nás, turistech. Jak už jsem řekl, vydali jsme se s holkama na kole. Jen Inka si teda musela půjčit kolo místní společnosti, která má parkoviště stovek kol po celé Seville a lidi si je prostě někde půjčí a na jiném místě vrátí (tohle bych zavedl i u nás). Podle zvláštních pohledů domorodců v Santiponce bych se ale docela vsadil, že takhle daleko žádné z těchto sevillských kol ještě nebylo. Ono to teda daleko vůbec není, ale místní asi nejsou na takové distance zvyklí, protože ani zaměstnankyně turistické oficíny nemohla pochopit, že chcem zvládnout asi 10 kiláků na kole. Samotná cesta je v únorovém andaluzském počasí příjemná a kdyby člověk vědel kudy má jet, tak i časově málo náročná. Kdyby. Cestou tam jsme se nejprve motali obrovským liduprázdným komplexem nevyužitých budov, zchátralých stadionů, zarostlých trávníků, zrezlých fontánek (něco jako Slušovice), no prostě v části, kde se v roce 1992 konalo Expo. A možná s tímto "městem duchů" mají co dočinění i dvě neúspěšné kandidatury na Olympijské hry. No nakonec jsme se po šestiproudé autuprázdné silnici (něco jako Slušovice) vydali správným směrem a po přejetí Guadalquiviru jsme se ocitli v naprosto jiném světě, vyprahlé poušti s nějakýma křovinama lemované dálnicemi a ovocným sadem. Na cestě zpátky jsme se rozhodli jet právě nově oným vonným ovocným sadem. Nejprve jsme byli unešeni z květů asi jabloní a pomerančovníků s pomerančema, které narozdíl od těch ve městě nejsou jen okrasné, později nám při nalezení nekonečného plotu s cedulí Perro peligroso (nebezpečný pes) trošku zatrnulo a došlo nám, že takový sad bude asi soukromým pozemkem. Začala expedice za cílem nalezení cesty ven. Opět jsme několikrát minuli už ne tak kouzelné květy asi jabloní a pomerančovníky s pomerančema a po asi půlhodinovém bloudění jsme se přece jen ocitli na druhé straně plotu. Zpátečních 10 kilometrů se tak protáhlo na dvě hodiny. Domů jsme přijeli za tmy a byl tak akorát čas jít do postele. Ale my jsme šli na flamengo ...a o tom zase jindy, dobrou noc, děti. Dobrou noc, stýčku Fido.