Hledání bytu

Jak prosté. V pondělí přijedete, v úterý si pořídít simku, ve středu začnete volat na inzeráty, ve čtvrtek se jdete na některé přímo podívat a v pátek se nastěhujete. Tak by se dal jednoduše shrnout první pracovní týden v Seville. A přestože to takhle opravdu bylo, jednoduché to nebylo ani náhodou, kolem se událo milion věcí, věšinou dost blbých, ale naštěstí jsem měl hodně štěstí a hlavně Inku a Janču. A pak taky Markét. A v Praze ještě Ivu a Vlaďku. Holky děkuju.

První den po probuzení jsme se vydali na obhlídku města s plány, jakože mrknout na inzeráty ve škole, koupit simku, začít volat a co nejdřív tak vypadnout z hostelu. Jenže v tom řetězci pár maličkostí přece jen chybí. A tak začaly hrůzné dny. Ve škole jsme po vyřízení formalit se zápisem zjistili, že kromě pár blbých nabídek zde není vůbec nic, takže rychle na net a hledat tam. Po pořízení simky za 15E (s kreditem 18E – milé) se začalo volat, no a teď teda ty chybějící maličkosti mezi voláním a vypadnutím z hostelu. Obsazená čísla, hlasové schránky, vyplé telefony nebo už zabrané inzeráty další aktivity hodně zúží. Když už se člověk dovolá, domluví si termín návštěvy, někdy třeba za dva dny. Tak super. Při návštěvě mu je ukázán hnusný kamrlík s oknem do okna k sousedům, s jednou postelí a s kuchyní a koupelnou menšími než záchod na kolejích na Jižáku a hlavně je mu řečeno, že zájemců je dost a že za týden se rozmyslí a jednomu zavolají. Tak taky super. To pak člověka docela srazí do kolen a jediné co může udělat je, že se na všechno ještě nevysere a bude těžce hledat po další dny, když už pomalu není co a k tomu bude platit za hostel. Nebo ho potká štěstí.

Ve čtvrtek večer, kdy jsem si chystal pustit South Park v příjemném hostelu se snídaní s cenou 17,50E za noc a nabírat síly do dalších dnů hledání, mi nečekaně zavolal Paco. Třicetiletý chlápek, bydlící ještě s jednou slečnou v hezkém, útulném, dobře situovaném a docela drahém bytě. Byl jsem u něj na prohlídce bytu ten den odpoledne, ale vůbec jsem nečekal, že se mi ozve, poté co mi pověděl o vážných zájemcích a zjistil, že se se mnou ze začátku hodně těžko domluví. No ale prý že si mě vybral a můžu se nastěhovat...tak já na to, že jo, že tam zítra přijdu. Jak jednoduché. Následně jsem začal skákat radostí po postelích v hostelu a zpívat si s The Bones a pak jsme s holkama sedli ven na lavičku u asi nejrušnější ulice a do půlnoci pili vínko. Na oslavu. Holky totiž taky ten den sehnali byt, což po prožitých zkušenostech znamenalo fakt velkou úlevu a radost a tak...

Takže už si krásně bydlíme a přichází další starosti, které v porovnáním s hledáním bytu nejsou vůbec ničím. I když to, že mi nejede net, mně docela va.

PS: Ke všem těmto problémům si ještě představte, že jste takový blbec, že jedete do země, kde nerozumíte vůbec nikomu a když s někým voláte, původní plán domluvy rukama a nohama je vám k ničemu. Véééliká sranda.