Ze Sevilly do Zlína

Ze Sevilly...

Jedu dom. Přesně po 200 dnech od ranního odjezdu vlakem ze Zlína (a od té doby posledním řízku s chlebem od maminky) mi letí letadlo z Barajas na Ruzyň. Po téměř 7 měsících se moc těším na české lesy, český chleba a řízek od maminky. Těchto necelých 29 týdnů prožitých v Seville bylo super a bude se mi hooodně stýskat. V hlavě zůstanou super vzpomínky a v compu snad super fotky. V Česku navíc opět potkám většinu ze super lidí, které jsem tu poznal, takže až na počasí a kulturu se toho zase tolik nemění. Jenže z obojího mám tak trochu strach. Přechod ze sluncem zalité Andalusie do letními dešti bičovaného Česka a aklimatizaci ze čtyřiceti na maximálně dvacet stupňů si otestuju hned tento víkend na fesťáku Rock for Church(ill) a španělský úřednický klid, pohodu, zmatek, nepořádek, bordel za českou úřednickou aroganci, ignoraci, neochotu, zmatek, nepořádek, bordel vyměním hned následující dny při papírování v Praze. Ach jo.

Sevillský studentský život mi bude hodně chybět. Neskutečná pohoda, sranda a legranda ve škole s profesory Bonillou, Lunou či Domingem (normálně úplně normální lidi), výlety po Andalusii, spaní na pláži, koupání v tůňkách, návštěvy bytů na Tamarquillu, Ramon y Cajal, Reině Mercedes, Luis Montotu nebo Tomares s bazénem, křižování sevilských uliček na kole, užívání či přežívání nepřetržitého slunka a tepla ale hlavně botellony u Torre del Oro, noční návštěvy Alamedy, Alfalfy, barů na calle Betis nebo San Salvadoru, návraty v 6 někdy v 13 hodin ráno...

No zkrátka plně a ještě na začátku února hodně neočekávaně hezky strávený půlrok. Já jsem si to teda užil.


...do Zlína

200 dní sice není hodně a osobně si dovedu představit zůstat tady na furt, ale domů se těším velice převelice. Nejenom na níže zmiňované chleby a tvarohy, ale samozřejmě na vás, čtenáře blogu. Hehe, to byl jen fór... samozřejmě v první (a prakticky v poslední, ale zase té nejdůležitější a vlastně jediné důležité) řadě na všechny lidi, které jsem za tu dobu neviděl, neslyšel a po kterých se mi moc stýská. Nebudu jmenovat, je vás hodně. Takže naviděnou a naslyšenou již brzy.

Zatím CHAO

Poslední týden

Najednou je konec a musíme odjet, ale když ono toho ještě tolik zbývá. Poslední týden jsme ještě nostalgicky projeli Sevillu, zavzpomínali, rozloučili se s pár lidma co tu zbyli a snažili se stihnout co nejvíc ještě dalších věcí...

Defilé Sevilé

Na závěr ještě představím lidi, které jsem tu poznal a strávil s nima půl roku. Chybí tu snad jen Aranja, kterou jsem prostě na milionu fotkách nenašel... a taky doufám, že už jsem na nikoho nezapomněl, je jich totiž hodně.

Tisková zpráva ze dne 13.8.2008

Půlrok se s půlrokem sešel a mně zbývá v Seville poslední týden. Vhodný čas na rekapitulaci všeho co se událo, dalo by se říci, ale to se mi nechce :) ...takže nic. Jsem unavený a blog už stejně nikdo nečte. Vzpomínky zůstanou v hlavě a fotky se vypálí. Tyhle články pak stejně poslouží akorát tak mně, až si budu připomínat po dlouhých zimních večerech skvělý půlrok. Ten nejlepší.

Jedině tak ještě na co se těším domů:

- chleba
- rohlíky
- májka
- tvaroh

(tuto hitparádu vytvořil můj hladový žaludek, některé články vytvořené hlavou vás ještě čekají - pozn. red.)

El Rocío, Córdoba, Rota, Cádiz

pláž, památky, pláž, památky...

Costa de la Luz

Vítr, vítr, vítr s pískem...

Where´s Wally?

No a pro zkrácení čekání na ta dvě putování zveřejněných v budoucích dnech je tu naše oblíbená rubrika "Kde je Lavi?". A tentokrát hned dvakrát právě z obou výletů po Andalusii. Pro zvětšení kliknout na obrázek.

Katedrála

Po téměř půl roce v Seville jsem se konečně dostal do místní katedrály. Dalo zabrat mě tam dostat, ale vstupné zdarma se prostě neodmítá. Takže mezi třemi fotopohledy na červencové výletování po jihozápadě iberského poloostrova (dva ještě čekají na zveřejnění) přináším pohled na největší gotickou katedrálu světa a podle objemu největší kostel na světě vůbec. Pochopitelně s velmi zajímavými a poutavými naučnými popisky.

Portugalsko

Pláže, vítr, špekáčky...

Pivo

Andalusie sice není Bavorsko nebo Česko, ale pivo je tu populární moc. Pivní kultura je ovšem trochu jiná, nechláme se nad táckama v hospodě z půllitru vsedě, ale v barech či "pivnicích - cerveceria" a v jejich blízkosti venku, zpravidla ve stoje. Pivo se tu bere hlavně jako osvěžení v průběhu totálního vedra přes den ve formě studené 2 dl skleničky. Vzhledem k vyššímu obsahu alkoholu a venkovním teplotám i tohle umí trošku vlézt do hlavy. Často navíc nezůstane u jednoho. Takto točená "caňa" je tedy ke koupi na každém rohu ulice, nevýhodou je ovšem cena 1 - 1.50e za 0.2l a často je navíc k dostání jen lahvová "cerveza" za stejnou cenu a o stejné velikosti. Je to hrozně směšný malý lahváč. To si pak člověk radši koupí tu samou značku v supermarketu 1,20e za celý krásný 1l. Takzvaný velký lahváč. Nemluvě pak ještě o vůbec ne špatných plechovkách jiné značky 0,30e za 0,5l.

Samotné pití na ulici je, jak už jsem se nedávno zmínil, snad od minulého září po 22h na ulici zakázáno, prý v důsledku velkých bordelů ke kterým docházelo. Vzhledem k faktu, že ven se chodí někdy kolem 23h je toto nařízení tak jakoby... no španělsky dodržováno. Policie se sice hodně snaží, pravidelně každý den objíždí snad všechna možná místa a někdy benevolentně, jindy však umí i obuškovitě dohlížet na konzumaci alkoholu. Někdy jen projede kolem, jindy doporučí a vykáže a někdy také vyinkasuje už docela hezkých 300e. Zákazu se striktně drží téměř všecny bary a u vchodu tak stojí vyhazovač, který s pivem ven nikoho nepustí. Neměl by teda. Mně se například někdy v únoru, ještě ve sladkém nevědomí nějakého zákazu a radosti z vysokých teplot podařilo vyjít mezi bary na ulici a s úsměvem popíjet maličkou skleničku piva v době průjezdu kolony policejních aut a po skončení šou jsem byl vyhazovači nejprve častován asi nadávkami a vykázán do baru odkud jsem přišel, kam mě pro změnu nechtěli s pivem v ruce pustit. Tak jsem se otočil, odešel, na ulici odělal oblouček a do hospody zaplul na druhý pokus. A poučil pro příště (nedívát se jen po zlodějích, ale i po policajtech).

A co se týče pivních značek, Plzeň ani Radek to není, ale na takové Cruzcampo jsme si časem zvykli všichni a jak jsem poznal z pár pivních ochutnávek pořádaných u Slávka (ve dvou lidech a s odborným komentářem všech zúčastněných) dobré pivo mají i tady. Za nejlepší byly onou dvoučlennou komisí vybrány například Alhambra, Mahou či portugalský Super Bock.

Tisková zpráva ze dne 11.7.2008

Aby to nevypadalo, že se tu jen flákám a cestuju a užívám teplo na plážích, tak teď uvedu svou školní statistiku:

• zapsaných zkoušek 6
• potřebných kreditů 30

• splněných zkoušek 6
• splněných kreditů 34,5

...takže teď už se tu opravdu můžu jen flákat a cestovat a užívat si na plážích.

A ještě je důležité dodat, že sem přišla nějaká studená vlna, poprvé od května je na obloze možno vidět něco jako mraky a po půlnoci se dá dokonce vycházet ven.

Euro 2008

Jak možná někteří víte, v červnu se zase hrál fotbal. Sice je to v televizi už snad každý den a je to pořád to samé, ale přesto jsem si řekl, že bych se možná snad jednou někdy třeba mohl na něco podívat. Vedle českých reprezentantů (různě ostříhaných, různě bohatých a různě inteligentních fotbalistů s různými manželkami či hrůznými přítelkyněmi) jsem teda fandil Španělům, ale jen proto, že jsem tu, jinak jsem jim nikdy nefandil a nikdy jsem je neměl rád. Protože můj vzor, můj pan domácí se asi jako jediný Španěl na fotbal nedívá, byl jsem nucen trpět nesnesitelné a ubíjející dlouhé hodiny fotbalu s kamarády v hospodách nebo jejich bytech. Například čtvrtfinále Španělsko - Itálie jsem musel sledovat v bytě 3 Italů (kde byli ještě 3 Španělé a možná by se mohlo zdát, že tak trocu navíc 2 Češi) a trpět italské a španělské nadávky, hádky a výkřiky. Mimochodem tohle bylo naštěstí jediné čtvrtfinále, které jsem kvůli zlatému učení viděl. Díkybohu. Nicméně po posledních zkouškách už se nebylo na co vymlouvat a tak jsem byl nejdříve zatažen na první semifinále do hospody, kde bylo asi 150 křepčících Němců, takže to tam zase hulákalo, no prostě strašné. Ještě, že tam nebyl ani jeden Turek, to by se ta fotbalově divácká pakáž určitě zase semlela. Jak jinak. Hned další den (!) jsem pak musel opět strávit ve víru hulákajícího davu, tentokrát španělského na náměstí Plaza de Armas. Pak byl teda na několik dní naštěstí klid, ale prý že ještě nějaké finále. Takže znova na Plaza de Armas, no a to bylo všechno ještě daleko hlasitější a pak jak to skončilo, tak začali řvát ale úplně všichni, skákat a mávat po všem a se vším co se dalo, až to nakonec rozehnali hodní páni policajti s obuškama a gumovýma projektilama. Takže jsem mohl jít spát a na chvíli je od toho fotbalu zase pokoj.

Vlastně ne, byl to skvělý zážitek s vyvrcholením bezprostředně po zkouškách a v zemi, které fandím odmalička a které to po 44 letech vyšlo. A já jsem zrovna tady... paráda! Navíc do semifinále se Španělsko dostalo na EURU naposled v roce 1984, kdy mi bylo jeden měsíc, což si zrovna moc nepamatuju, zato tento měsíc si budu pamatovat navždy. Já jsem si to užil. No a vidět španělské červenožluté oslavy byl taky slušný zážitek.

Óda

Nemá své vlastní jméno ani příjmení nebo snad přezdívku. Neprojevuje žádné city, ke všemu zůstává chladné, takové jakoby ocelové s přísadou chromu a molybdenu. Nemá rodiče, příbuzné, nemůže mít žádné děti. Popravdě řečeno, nemá prakticky ani žádnou budoucnost. Zato jeho historie je velmi bohatá a zažili jsme toho spolu tolik, že i přes všechny ty problémy a asi čtrnáctinásobné zalepování bolístek na jeho duši jsem s ním zažil tolik legrace, že navždy zůstane v mém srdci na předním místě (respektive na třetím, protože na své dva stroje u mě doma ve Zlíně v pokojíku nedám dopustit a tenhle zgrap mě už stál tolik nervů, žéééé.... ).

Poznali jsme se 10. února v bytě ve čtvrti Macarena tady v Seville. Do vlastnictví mi ho předala Markéta, které sloužilo přes zimní semestr. Objevila ho na trhu, kde cigáni prodávají kradené věci. Bůhví co všechno už mělo za sebou, pořád však bylo ve skvělém stavu. Osmice na zadním kole občas zadrhávající o rám, použitelnost dvou rychlostních stupňů přehazovačky místo původních 21, necitlivé brzdy či stále padající řetěz nepředstavovali větší problém a ve srovnání s ostatními sluhy mých kamarádů se stále jednalo o luxusní třídu. Neboť někomu například přehazovačka upadla úplně, při jízdě rovně bylo někdy zapotřebí držet řídítka doprava, jindy třeba naopak někomu v zatáčce při úmyslu zabočit (a dokonce i po provedení tohoto manévru!) jelo kolo stále rovně, ondá si zase jen tak při jízdě upadla šlapka nebo se rozpadla řídítka a ve dvou případech zmizela kola úplně a zbyl po nich jen přešmiklý řetěz.

Nejspíš od nějaké cigánky z tržiště prokleté zadní kolo mého stroje tedy ve srovnání s tímto nepředstavovalo nic hrozného. I když občas jsem byl kvůli překvapení z přes noc vypuštěné duše nucen zůstat ležet v posteli a bohužel tak přijít o španělštinu na Reině Mercedes, kam to trvá pěšky přes hodinu. Co srandy jsme zažili na svých cestách. Co lásky a péče jsme si předávali při zalepování ran na duši. Co škádlení sprostými slovy jsme si spolu užili při tradičním montování zadního kola. A teď se máme jen tak rozejít? Již mnoho času nezbývá na rozloučení, málo času bude na promyšlení co s ním provést a jakým způsobem se s ním vůbec rozloučit, málo času na poděkování za jeho služby. Takže aspoň touhle cestou:

Děkuji ti, kolo.

Výlet k tůňkám

Jak se dá plně využít 24 hodin soboty jsme si vyzkoušeli někdy na začátku června mezi zkouškama. Nejprve to v pátek v noci vypadalo, že se už půjdu natáhnout, když tu najednou zpráva od Klárky, že máme auto, tak co ho takhle naplnit a vyrazit někam na pláž odpočinout od učení? Krása místních Čechů spočívá mimojiné v tom, že jsou i v sobotu v 1:00 v noci ochotni opustit bary nebo myšlenky na spánek a během chvilky stát každý před svým barákem se spacákem, karimatkou, batůžkem a s chutí vyrazit někam. V autě jsme vytáhli mapu a místo pláže se nakonec rozhodli pro jakési tůňky někde na sever od Sevilly o kterých jsme věděli jen to, že tam někde možná asi jsou. Zhruba tak ve 2:00 dorážíme po kaskadérských přeletech několika totálně neoznačených příčných prahů (řídil jsem já) do Villaverde del Río s plánem najít hospodu a poptat se. Nacházíme jen bar s jedním vypitým týpkem, který nás považuje za Američany a místo do tůněk nás posílá spíš k sobě domů (byli jsme 4 holky a jeden teplouš podle něj). Nakonec z jeho dandalú zhruba chápeme, kterým směrem tůňky jsou a jedeme se tam unocležit. V naprosté tmě se ale v lese z auta něco jako tůňky hledají fakt blbě, takže jen parkujem na kraji cesty a přemýšlíme co dál. Asi tak ve 4:00 přijíždí týpek s kamarádem, po lesní cestě hážou kolem nás smyky přes ručku a přes naši (především mou) nevoli se nás snaží dostat na daleko lepší místo. Tak je teda následujem a k mému překvapení (vzhledem k mým paranoidním představám, vycházející ze zkušeností s podobnými zlodějskými týpky tady v Andalusii) se opravdu ocitáme na plácku u vody, v typické rekreační zóně, kam jezdí Španěláci na weekendy sednout pod strom a grilovat a nic nedělat a před kterou je cedule jak kráva s doslovným nápisem: vjezd totálně zakázan pod vysokými sankcemi. Tak ještě čekám, že nás tam nějak oberou o klíčky a o auto, ale po pár minutách marných pokusů o rozhovor týpek s kamarádem mizí a my máme trochu času na spánek. Asi tak v 5:00 si stelem vedle auta a všichni spokojeně usínají, kromě mě teda. Pořád čekám, kdy se vrátí týpek s více kamarády aby mě obral o klíčky, auto a nedejbože i holky. Pomalu začíná svítat, mé paranoidní představy mě opouštějí a vydávám se na procházku po okolí a ejhle, nacházím trasu vedoucí k tůňkám. Po snídani alá co auto a holky dají a přeparkování auta před ceduli jak kráva, se tedy zhruba kolem 10:00 vydáváme vyhledat ten kdesi ležící přírodní úkaz.

Po asi 4 hodinách válení se na šutrech, dovádění v lagunce, která byla jen a jen pro nás, protože prostě kam Španělé nedojedou autem, tam se nedostanou, se kolem 15:30 odebíráme zpátky, protože proč? Ano, protože v 17:45 začíná fotbal. Tady musím uvést, že holky byly velmi tolerantní a nedočkal jsem se žádného odmlouvání, nadávek ani výhružek. V rekreační zóne mezitím během odpoledne přibylo asi 20 aut se španělskýma grilovacíma a nicnedělajícíma rodinkama. Cedule jako kráva prostě neznamená nic, tady vůbec celkově všechny zákazy jsou spíš doporučením, jako třeba červená na semaforu. Tak nějak v 18:00 se dorozvážíme po domech a s mírným zpožděním usedáme v baru. Po třech zasloužných pivech (dohromady prakticky jedno naše) a švýcarských šancích začínám pomalu usínat a trochu mě probouzí až Václav Svěrkoš. Po dalším usínání se zase trochu probouzím až při původně neplánované cestě na nějaký koncert někdy kolem 22:00 na druhý konec Sevilly. V polospánku zjišťuju, že to ani není tak koncert, jako spíš festival obřích rozměrů se 3 stagema a tisíce lidma, kde opět pomalu za poslechu mně neznámých kapel usínám, když tu najednou mě probouzí prozměnu New York Dolls, kteří se mi, přesto, že vypadají jak staří úchyláci, docela líbí. Ale tak nějak asi dnešní staré dobré kapely prostě vypadají. No a pak tak kolem 2:00 usínám už i ve stoje, takže už opravdu musím bohužel domů. Skvělá sobota skončila.

Tisková zpráva ze dne 22.6.2008

Už mě to nebaví nebaví, nebaví, nebaví, nebaví mě to!


Jo a kdyby někoho zajímalo, co se v těchto končinách děje, tak kromě vedra k zhebnutí (a to teprve včera začalo léto) je to TOTOK

Výlet k mořím

To si tak člověk jde v pondělí na jedno pivo k věži...

Španělština/Andaluzština

Aby to nevypadalo, že si tu jenom užíváme, tak se pochlubím svým prvním studijním výsledkem. Ze Španělštiny jsem byl nejlepší asi ze 120 lidí :) Pravda, byla to ta nejnižší úroveň, kde jsme se učili prakticky to, co jsem se naučil už v Praze při několika cestách autobusem do menzy na Hostivaři a takoví spolužáci z Asie k románským jazykům taky zrovna velký vztah nemají. Nicméně drtivou většinu mých kolegů tvořili Italové, Francouzi či Portugalci, z nichž mnozí se nedostali dokonce ani k možnosti ústní opravy. Hlavně, že v hospodě jim to kecá, ale gramatika nic nic... tak to mě trochu potěšilo, ale opravdu se jednalo o daleko nejlehčí zkoušku tady. Společně ještě s regionálkou Evropy, kde jsme byli s Inkou pro změnu mezi nejlepšími pěti asi z padesáti :) Ty zbylé 4 zkoušky v následujících dnech, však budou zdaleka o něčem jiném.

No a pak taky vlastně chci ještě zmínit, že hodiny španělštiny byly jedinými okamžiky v průběhu pobytu tady, kdy jsem slyšel španělštinu. Tady v Andalusii se totiž mluví trošku jinak. Asi jako kdyby se cizinec u nás jel učit česky k babičkám někam na Hanou.

Místní mluví takzvaným dandalú:

Noční radovánky, 10 x 4 výjevy

Tak se hlásím po dlouhém a docela hektickém měsíci, kdy nebylo moc příležitosti sem něco hodit, přece jen začínají zkoušky, Euro a tak... A kvůli právě mezizkouškovému oddechu, lítosti z neuvěřitelně zpackaného konce Karlovy reprezentační trenérské kariéry a taky z důvodu nashromáždění docela zajímavých fotek tu prostě něco už dát musím.

A po všech těch památkách a krásách různých koutů Andalusie si tentokrát můžete vychutnat vychutnávání večerů ve stále vyhřátější Seville. Ještě tak na konci května se to dalo, člověk si musel brát na večer i mikinu, ovšem teď těch 30 °C o půlnoci už je docela hodně. Jak je venku přes den netuším, protože na slunko nevycházím, nechci umřít. Jo a teda ten večerní život tady: ...no i díky tomu počasí se někam ven vychází tak kolem 23h, návraty se odehrávají v rozmezí 5. až 13. hodiny ranní. Od 22h tu platí zákaz požívání alkoholu na veřejnosti, takže člověk musí být hodně opatrný pokud nechce dostat pokutu 300e. Protože však v barech a pivnicích jsou ceny trochu někde jinde a do některých vás (teda mě) v kraťasích a mikině prostě nepustí (Španělé nosí bílé nebo růžové košilky a dlouhé kalhoty) stále dáváme přednost konzumaci surovin zakoupených v supermarketu. Policie je docela aktivní, ale na určitých místech přece jen trochu shovívavější. Pokutovat stovky popíjejících lidí na náměstí San Salvador někdy před půlnocí by sice bylo dle zákona, ovšem nijak etické, morální a ohleduplné vůči bavícím se lidem. Takže je jen vyženou, hrozíc obuškama. A jaká, že jsou naše oblíbená večerní místa můžete vidět, hezky chronologicky, zde:

Tisková zpráva ze dne 14.5.2008

Tak teď jen dvě takové mimosevillské věci:

• Nejprve gratulace týmu TTA k obhájení účasti mezi nejlepšími týmy Ligy Hvězda a hlavně skvělým výkonům v zápasech kdy o něco jde. Škoda jen, že ten brambor asi nevydrží do mého návratu, zlato by bylo lepší... jinak ale, GRATULUJU!
• No a za druhé, protož už mě chytá letní cestování, je opět spuštěn krkolomně domlouvací blog pro složité domlouvání o letních radovánkách. Tak kam letos pojedem?

No a jinak v Seville polojasno až oblačno, místy srážky, v odpoledních hodinách se mohou vyskytovat bouřky, 25°C přes den, ztratil jsem zámek na kolo a můj historický zavírací nožík, snažím se dělat práce do školy a zítra jedeme na další salidu. A ještě chci poděkovat druhému kanálu slovenské televize, děkuji.

Andalucía

Opravdu nevím jak jinak nazvat výlet autem po 8 naprosto rozdílných místech tohoto kusu světa. Za pět dní jsme toho stihli tolik, že mi to ani mí španělští spolužáci nevěří. V sestavě sestra Tereza, Verča a Pedro Šustáček ze Všeminy jsme během puente - prodlouženého víkendu - navštívili postupně Cordobu, Granadu, pláž Nerja, Malagu, Gibraltar, Tarífu, Rondu a Zaharru a kromě části Španělska tak viděli taky kus Velké Británie a Afriky. No, nádherné to bylo.

Feria de Abril

Asi zatím nejlepší týden tady, Feria de Abril. Pro Sevillany velká sláva, pro nás opět týden volna. Ale tentokrát jsme se, narozdíl od Semany Santy, snažili začlenit mezi místní a vychutnat si atmosféru týdenního bavení se. Kdo by taky nechtěl. Feria narozdíl od Semany Santy neprobíhá po celé Seville, ale na místě k tomu určeném, na obrovské ploše o několika ulicích, kde stojí jen stany ve kterých je jen jídlo a pití. A Španělé si to užívají, chodí vystrojení víc než jindy (což jsem myslel, že je nemožné, ale jde to) a hlavně teda ženské od mimin až po jejich praprababičky chodí ve svých flamenco šatech, z nichž některé prý stojí tisíce eur. Tady jdou ale peníze stranou, Feria je týden, na který prostě všichni šetří celý rok (ne na dovolenou jako u nás) a mají 7 dní na to, aby se předvedli, co nejvíc se nacpali, co nejvíc se pobavili, co nejvíc lidí pozvali (to se mi líbilo úplně nejvíc) a to všechno přesto, že skoro celý týden pršelo. Ale pravda, většina radovánek se odehrává uvnitř stanů, prakticky všech soukromých, střežených ochrankou, kam se ale občas dá s davem prostě projít anebo ten Španěl má tam toho kamaráda, který má zrovna v téhle casetě kamaráda kuchaře...a šup a už jsme vevnitř. Bylo to moc hezké, takhle nějak jsem si představoval Andalusii. Proč zrovna u nás se musíme bavit jen seděním v zahulené hospodě?

Hrátky u Klárky

...po Guláš party jsme tajně odjeli ke Klárce, kde nás (a hlavně oslavenkyni Janču) čekal dort. Kromě dortu navíc nečekaně i spící spolubydlící, takže oslavu narozenin jsme strávili v 9 lidech a 3 kolech šeptaje v malém pokojíku. Ale mělo to své kouzlo, rozhodně lepší než po sobě hulákat někde v knajpě, takže najednou zničehonic bylo 6 ráno. Ve stejném bytě jsme pak během nedávného týdenního volna strávili dva Večery plné her. Především někým zatracovaného, jinými (mnou) vyzdvihovaného macháčka, nebo třeba pantomimu. Nejprve po víkendovém ležení na fesťáku alternativní kultury v parku už trochu unavení (macháček pak tomu dodal korunu, ale pantomima se stejně jela asi do 7 ráno), podruhé před noční výpravou na Ferii (macháčka tentokrát přežili všichni a pantomima ve španělštině je hodně zajímavá)... no a o tom, jaké to bylo na samotné Ferii, někdy příště.

Takže hezky po 7 fotkách od každého:
(1) 19.03.2008 (Janča má narozeniny)
(2) 06.04.2008 (Pantomima 1 - po fesťáku a macháčkovi)
(3) 11.04.2008 (Pantomia 2 - před Ferií)

Guláš párty

Konečně jsem shromáždil něco fotek z různých akcí, tak už přestanu nudit památkama a začnu vás nudit a seznamovat s lidma, které tu mám kolem sebe a kteří jsou super a kvůli kterým to tu je o tolik jednodušší a vůbec prostě lepší.

Takže akce poprvé - guláš párty u Járy, 19.3.2008 (jména všech těch hezkých lidí a taky jak taková gulášová párty probíhá, viz v názvech po rozkliknutí v rajčeti). Dobrou chuť.

V továrně na tabák...

Tak jen takové intermezzo ze školy. Včera jsem měl svou první prezentaci ve španělštině, připravoval jsem si ji celou sobotu a neděli (mezitím jsem ještě zaskočil na 10 hodinek s děckama na Ferii). Prezentace byla úchvatná, tolik nádherných obrázků a nových informací, jediný slide nebyl zbytečný, každý další bezchybně a precizně navazoval na předchozí a za doprovodu mé plynulé španělštiny plynul čas plynule k pompéznímu závěru s přehledem dokonalých zdrojů, následovaný ohlušujícím aplausem oněmnělých přihlížejících. Anebo to taky mohlo vypadat tak, že jsem tam za tu půlhoďku, mávaje chaoticky rukama před plátnem, něco odkvákal za pomocí čtení z papíru, v jednom okamžiku jsem řekl místo leden únor, v jiném jsem se zase ztratil natolik, že jsem plynule přešel k dalšímu slidu téměř bez povšimnutí a po uplynutí závěru se zdroji z internetových stránek (wikipedie) si po obvyklém plácnutí rukou asi šesti spolužáků sedl zpátky do lavice. Zkrátka záleží na úhlu pohledu, každopádně jsem rád, že to i ve španělštině jde. Ještě se tak naučit používat víc časů než... přítomný. No tak to jen taková první vlaštovka, druhá následovala v další hodině, kde nás, dva Čechy, paní profesorka pochválila za vysokou úroveň znalostí a naše dosavadní práce nám oznámkovala jako Bien. Tak teď jen dodělat zbylých asi 90% prací a do června se naučit na zkoušky.

Jo a jestli chcete vědět o čem prezentace byla, tak vězte, že se jednalo o jednoduchou obecnou charakteristiku země, do které se na Erasmus v příštím školním roce vydá prozměnu Chock. Chocku gratuluju :) dojedu za tebou na kole.

La cucaracha

Tak se společně naučíme nové slovíčko. La cucaracha - šváb. Budeme ho teď potřebovat. Jednoho jsem našel včera v dřezu, tak jsem ho tam utopil ve vařící vodě, vyhodil do koše a koš jsem vynesl ven do popelnice. Škoda ale, že šváb není panda (tak ohrožený a miloučký) a po cestě zpět do bytu jsem si dole u schránek všiml dalších těchto zvířátek, spinkajících na krovkách se zataženýma nožičkama. Takže snad už se tu o ně někdo stará. Ještě jsem je nevyfotil a doufám, že ani nebude příležitost, protože jsou fakt velcí a je to fakt hnus. Zatím jsem se nejvíc štítil slimáků o velikosti rohlíku na stropě ve sklepě ve Všemině, kam jsem chodil jako do domu hrůzy, obávaje se, že se slimák rozhodne spadnout zrovna ve chvíli co vybírám brambory. Ale zlatí slimáci. Od včerejška tak ucpávám všechny odpady špuntama, občas je protáhnu teplou vodou se savem, do pokojíku si zavírám dveře, na záchodě už netrávím hodinu a na strop se bojím podívat. A teď ještě jeden dotaz mimo téma na sestru, kdy že to máte vlastně přijet? :)

Semana Santa en Sevilla

Semana Santa v Seville - Svatý týden před Velikonocemi. Najdete v každém průvodci o Španělsku. Společně s býčími zápasy a flamencem symbol kultury Andalusie. Pro místní to znamená obří křesťanský svátek s velkolepými a pompézními několikasethlavými průvody, pro statisíce turistů uchvácení z grandiózní podívané na okázale zdobená nosítka křesťanských výjevů a atmosféru středověké inkvizice... pro erasmáky pak týden volna, který mu znepříjemňují akorát nekonečné nudle kukluxkláčů, nudně a bezdůvodně se šourajících skrz celé město a nadávky na pozměněnou otevírací dobu potravin.

A ne, to jsem přehnal. Je pravda, že Semana je teda kolosální představení odehrávající se po celé Seville po celý týden, což už je ke konci trochu nuda. Co se ale týče atmosféry, má to přece jen něco do sebe a jsem rád, že jsem tu slávu mohl spatřit. Nicméně jen kvůli tomu bych sem teda nejel, to zase ne. Zatímco řada místních je svátkem doslova pohlcena (i když zrovna můj compañero de piso strávil celé své dvoudenní volno doma u počítače), já osobně jsem byl rád, že jsem byl pár dní i mimo tenhle blázinec v Sierra Moreně a v Cádizu (viz níže). Jo a pak taky naše Velikonoční pondělí jsem trávil celý den ve škole. Tady sa na šlahačku nechodí.

A jak vlastně probíhá takový průvod? Bratrstva (cofradías) ve středověkých kutanách putují ze svých kostelů do hlavní katedrály v centru města aby se poté vrátili zpět. Nejprve stovky kapucářů (nazarenos) nesou velkou svíci a když během dvou hodin projdou, už jsou tu v cuku letu jako na koni, zmíněná nosítka (trono) se skulptury (paso) Ježíše, Panny Marie a dalších, znázorňující biblický výjev či událost. Toto prý nese až na padesát lidí. Nevím, nejsou vidět, ale podle námi odhadované váhy nosítek to možné je. Za nimi pak jde pán s žebřem, kdyby náhodou nějaký ten svatý upadl (na hlavu) a dále kajícníci s křížemi a než se člověk naděje, je přehlídka tatam a zničehonic máme ráno. Průvod se každou chvíli zastaví, v okolí nosítek v tu chvíli vypukne obrovské... ticho a lidi se modlí. Po chvíli se nosítka na povel zvednou, ozve se ohromný aplaus tisíců přihlížejících a průvod pokračuje ve své pouti. Každé procesí doprovází hudba a s všudypřítomným a všudevlezlým pachem kadidla tak dotváří temnou církevní atmosféru.

No a jak taková atmosféra vypadá asi nejvíce přiblíží fotky a video.

Tisková zpráva ze dne 7.4.2008

Dnes začala Feria de Abril a po dvou týdnech od Semany Santy tedy máme další týdenní prázdniny. O těchto dvou sevillských megasvátcích, ale i o dalších věcech se tak někdy v následujících dnech rozepíšu víc. Fotky památek tentokrát budou chybět, protože od výletu do Cádizu a Jerezu jsem nikde nebyl. Není čas, máme moc práce do školy. Ale i tak se je jistě na co těšit a možná přijde i bulvár. Takže sledujte více na wewewedotsevijavidotblogspotdotkom. Informace o počasí: po týdnu horka, s odpoledními teplotami 37°C na tabuli u lékárny, dnes leje jako s konve, zatím CHAO, jdu se učit.

Na závěr ještě malá soutěž s odpovědí: Jak se jmenuje kráska na obrázku? Ano správně, je to nějaký pes.

Cádiz, Jerez

Přes víkend mě navštívil Mártin. A aby jsme se nenudili, tak vzal další čtyry Čechy z Valencie, takže jsem zjistil, že se v mém kamrlíku dá spát i v šesti. Spolubydlu Pacoše sice asi trochu štvaly naše zdlouhavé promenády do koupelky, ale tak udobřil jsem si ho včera třetinkou Plzně. Jinak návštěva to byla opravdu příjemná. Za poskytnutí podlahy jsem byl na oplátku krmen vydatnýma bagetama, před spaním napojen vínem či pivem a k tomu všemu navíc v neděli pozván na výlet do Cádizu a Jerezu, kde jsem se ještě nacpal rybama a zapil kafem (a protože se mi to zalíbilo, další návštěvy nechť se prosím tímto inspirují, musí se velmi snažit aby se mi zavděčili, jsem teď hodně namlsaný a rozmazlený).

No a jaké to bylo na výletě, viz fota. Pro dokreslení atmosféry ještě nějaké mé pocity, které jsem si z výletu odnesl: pohoda ale strašná kosa, kochání se uličkama a amfiteátrem v Cádizu, potvory z moře, zažívací problémy z potvor z moře, zvláštní pocit ze zvláštní atmosféry mrtvého Jerezu (město flamenca, sherry a vinných sklípků - bodega), strašná kosa ale pohoda...

Tři oříšky pro popelku

Zatímco tam u vás nahoře jsou v módě hromadné srážky na zasněžené dálnici, tady dole se jako adrenalinový sport vnímá pouhé chození do parku Maria Luisa. První dny po příjezdu se mi v něm moc líbilo, takových palem a různých stavbiček v maurském stylu a altánků a laviček, papoušků a ostrůvek na vodě a kopeček s vodopádem... Když se mě v něm poprvé snažil obrat jeden cikán úplně o všechno, ještě jsem na park nezanevřel. Říkal jsem si jaké jsem měl štěstí, že to vlastně nakonec dobře dopadlo a bral jsem to jako realitu, protože prostě se krade všude, kradou všichni, přece „já vím, že kradou aji bílí, však bohužel právě v této chvíli to bílí nebyli“. Po situaci, která se stala před týdnem, se už ale parku vyhýbám a nějaké blbé stromy a skřekající ptáci na podělaném ostrově ani pidikopec s debilním vodopádem mi už nic neříkají. Tentokrát to byl nějaký bílý feťák, co asi potřeboval prachy aby mohl drogovat a fetovat. Nebudu to nijak rozmazávat, prostě jsme seděli s Maruškou na trávě a pak už jen, silueta, foťák mizí, objevuje se kudla, Dívejte co mám, dívejte co mám, dejte telefon! - nemáme, nedáme... Tak peníze, peníze! - nemáme, nedáme, jsme chudí studenti na Erasmu... Vypadněte ven! Baťůžek s důležitýma věcma jsme mu teda nevydali, škoda jen toho Maruščina foťáku no, který s náma prožil takových krásných chvil a výletů, kdy ještě netušil, jak děsivý osud ho čeká. Osud, kdy bude potupně a odevzdaně naslouchat hádání se kupců a prodavače o směšných částkách, za kterou bude jako nějaká děvka prodán na místním trhu.

Následující návštěva policejní stanice, kam jsme dorazili asi po půlhodině chůze a po mnoha ptaní se u místních, pak byla úplnou fraškou. Tak zase jen krátce. Sedělo tam asi pět policajtů (jako v Simpsnech) prý je ale zavřeno a anglicky samozřejmě nemluví, ale že nám vytočí číslo, kde umí úplně všechny jazyky, i ten náš. Tak samozřejmě na druhé straně telefonu umí jen anglicky. Ale tak dobré. Při spelování příjmení zjišťujeme, že vlastně zase tak anglicky ani moc neumí. Tak jim to vysvětluju španělsky a slečna na druhé straně se diví, proč nemluvíme španělsky od začátku, když to tak umíme. Tak mě potěšilo, že umím španělsky líp, než Španělé anglicky, což ale zase taková výhra vlastně není. No a po daší půlhodince vysvětlování k čemu vlastně došlo (tou dobou už zloděj nejspíš okradl další 4 lidi a mířil si to na trh) nám bylo řečeno, že musíme na druhou stranu města, kde naše prohlášení podepíšeme. Tak jebat. Jdeme domů spát. Jen proto abychom udělali čárku do statistik nám to za to nestojí, foťák asi nikdo hledat nebude. Hlavně, že když pijí lidi alkohol na ulici, tak jsou tam policajti hned, ale když je někdo okrádá...

PS: fotka zloděje tentokrát z jasných důvodů chybí :)

Sierra Morena

A jen tak pro zpestření další fotky z dalšího výletu. V pondělí jsme s Maruškou navštívili část pohoří Sierra Morena, přesněji přírodní park Sierra Norte de Sevilla. Jak lze vidět, je to takový park ve španělských podmínkách, prochází se skrz ohraničené pozemky kde se pasou ovce, kozy, prasata a oslíci. A je tam moc hezky, když si tam tak vyrazíte na celý den z rušného města.

Vyhlášení soutěží !!!

Výherci ze všech dosavadních blogových soutěží (ještě i z léta a podzimu) jsou následující: Luke, lemur, Jancll, Maruška a Mártin. Všem, kteří se zúčastnili děkuji a těm, co nevyhráli nic přeji více štěstí do dalších soutěží o další jistě hodnotné ceny. ...a ti, kteří se nezúčastnili tak můžou akorát litovat, zpytovat svědomí a příště se snažit.

Luke napsal jako jediný (i přes zprvu avizovaný zájem) prázdninovou historku. Teda aspoň já jsem si to tak přebral. Vyhrává tedy hodnotnou cenu, pobyt v Seville na přelomu června a července. Doprava hrazena není.

Lemur vyhrál v anketě o nejsměšnější zvíře ZOO Lešná. Bude odměněn výsměchem při další návštěvě Lešné někdy v létě.

Jancll témeř správně spočítal v článku Na brigádě úryvky z textů Mňágy a Žďorp (celkem 35 citací z 33 písní) a vyhrává tak telefonní čísla 16 středoškolaček z Benešova.

Maruška byla nejúspešnější v hádání nesprávných informací v článku o Seville. Všechny 3 mýlky (Flamenco, Plaza de America, Giralda) totiž neuhodl nikdo. Vítěz této soutěže obdrží pusu.

Mártin byl nejblíže pravdy v zatím poslední soutěži o uhádnutí nápisu na značce. Správné odpovědi „Curva muy peligrosa“ se přiblížil nejvíce a vyhrává tak španělské pivo, na které ho pozvu hned dneska večer, protože zrovna přijel na návštěvu s dalšíma 4 lidma (nemusím tahat pivo letadlem domů, super).

Un Paseo por Sevilla

A ještě jeden dneska... Jedná se o další procházku po Seville, tentokrát ale kratičkou, videovou a s průvodcem Maruškou. Nějak se mi tam ale nepodařilo dát text, takže když se to dycky jakoby sekne, tak se máte kochat zajímavostma jakože... (4 seknutí = Katedrála, Alcazar, pomeranče, Giralda). Jsem dnes totiž začal objevovat kouzlo aktivního využívání tytrubky.com, takže proto jsem tu toho tolik naplácal. Internet je super.

Flamenco

Ano, na fotce u předchozího článku sledujeme s Wallym Flamenco na ulici. Někdy před měsícem jsme flamenco navštívili i ve vyhlášeném baru La Carbonería. Ovšem turisticky vyhlášeném. Vstup je zadarmo a lidí jak ...kobylek, že si ani není kam sednout a asi půlhodinový výstup tak sledujete ve stoje v nedýchatelném prostoru, upocení jak ...prasátka a za neustálého domlouvání hudebníků a tanečnice, že musíme být potichu, aby byli vůbec slyšet, což je ve společnosti amíků ožralých jak ...hovádka nemožný úkol. No to mě tehdá moc nenadchlo. Viz fotka, kde se můžete pokusit najít tanečnici s vějířem a tři hudebníky. Wally ani Lavi tam tentokrát nejsou.

Zato sledování zmiňované pouliční sestavy je docela zážitek. Možná to není ta nejautentičtější atmosféra andaluzského flamenca, ale rozhodně tedy příjemnější než v narvaném baru a v kontextu pouličního umění daleko zábavnější než nějací malíři, pohyblivé sochy, hipíci s bubínkama, nebo takový ten pískající indiánský kmen, ten už jste museli někde vidět snad všichni... Každopádně tyhle umělce jsem potkal v Seville už podruhé a tentokrát se je Marušce podařilo nahrát nebožtíkem foťákem, takže se můžete podívat, jak to tak zhruba vypadá. Takový příjemný březnový večer v ulicích Sevilly.

Where´s Wally? A kde Lavi? A na co se to všichni díváme?

Alcazar

Abych to ještě měl všecko tak chronočasově zkompletované, mosim ještě napsat jak zme byli s Inků v tem Alcazaru. V nedělu devátého března mňa obudilo pípání mobila, že prý sa půjdem podívat do Alcazaru. Sem sice mosel přečíst články o regiónech tady, tož ale že to mám heň za barákem cirka půl kilometra a slunéčko svítilo, tak sem sa vystrójil abych nebyl za ošustu a šel sem. Ve vchodě do Alcazara samozřejmě narvané, národa jak Pod Kaštanama nebo na Václaváku, fronta dlúhá, samí turisti z Německa, Ameriky, nevím skama ještě a sláva jak na prvního mája. Vstupenky že koštujou 7 euro, tož to nemyslíte vážně, ale cérka za pokladnů, prý že pro študáky z univerzity grátis, tož dobré. A to už zme tam a zase sa proplétáme mezi těma turistama všema, obdivujem ty krásy palácové, ale tož nevím, já na to asi moc nejsu. Jako mozaiky pěkné takové aj ty stropy zdobené, obývačky, ložnice, fontánky různé, dobrá práca, né že ne, kus té historie tu na vás dýchá jakože... ale stejně su rád, že to máme grátis, protože nicmoc zatým a sedm euro za totok? Potkala sa tam prý ale Isabela Kastilská z Kryštofem Golumbusem, než odjel objevovat Ameriku. Tož to bylo zajímavé takové, ale nevím jak toto všecko možů vědět, už to je nějaků tu nědělu, ale šak oni sú odborníci, tak to nechajme na nich. Pak tam sú zahrady velké za tým palácem a tož to mě bavilo, kachny tam lécú, papůšci vyřváňajů, palmy, gaktuse a tak. Takže nakonec radost z teho všeho, líbilo sa mi tam docela.

A fotečky teprve budú

Tisková zpráva ze dne 19.3.2008

Docela dlouho jsem se neozval, takže to v následujících dnech napravím. Materiálu je dost, obrázkový především z Maruščiného nebožtíka foťáka a písemný k tomu nějak doplácám. Můžete se těšit na další cestopisné zážítky, turistický pohled na místní velikonoční oslavy Semana Santa, flamenco na ulici, další pokračování seriálů "Kde je Wally, teda Lavi" a "Historky z podsvětí" (neboli Jak nás okradli II, Hříšní lidé města sevillského, Policié nepátrá, Dobrodružství kriminalistiky, atd.). V neposlední řadě vás čeká vyhlášení výsledků všech předchozích blogových soutěží (zveřejnění celkem 5 výherců - a můžete to být právě vy!).

Jinak se tu mám dobře, poslední dny byly vůbec ty nejlepší. Právě teď máme volno a venku prší. Došel jsem z obchodu a pomalu se chystám na guláš party. Tak zatím, pozdravujte doma.

Pozor, soutěž!

Původně jsme ten nápis chtěli vyfotit, protože se nám moc líbil, no ale vyšlo to takhle, takže je z toho soutěž. Kdo uhádne co je napsáno na ceduli (nápověda: před prudkou zákrutou na silnici u Rondy) vyhraje... vyhrajééé... vyhraje třeba místní pivo. Osobně mu ho v létě doručím. Tak co, motivace dobrá, ne? A kdo umí aspoň trochu španělsky, tak by to neměl být problém. Tak pome...

Zahara, Ronda, El Chorro

Ve čtvrtek večer jsme ještě přemýšleli co provedem přes weekend, no a v pátek ráno jsme už seděli v autě a po vymotání ze Sevilly jsme vyrazili někam na jih. Kam dojedem. Když se začala vlnit krajina, vynořila se někde v dáli na svahu jednoho z kopců malebná bílá vesnička. Tak jsme se jeli mrknout. Docela jsme se trefili, protože nad vesničkou byla navíc přístupná věž zříceniny s pěkným výhledem na okolní kopce, přehradu, klikatící se silničky a dědy, kteří se procházeli všude možně jako bludičky po okolí. Vůbec se nedivím. Tady trávit stáří tak taky jenom chodím po silničce tam a zpátky a kochám se, viďte pane doktore? Nebo se možná snažili aby je před letošním horkem jednoduše srazilo auto, což by nebylo vůbec neproveditelné vzhledem k šířce komunikace. U nás se toulají po silnici psi, tady dědové. No ale v těchto dnech nějaké horko rozhodně není (třeba 5°C dnes ráno když jsem šel do školy). Já osobně jsem to začal pociťovat už v Rondě, kterou jsme turisticky proletěli, vyfotili, vypili café con leche a vydali se hledat nocležiště. Dá se zde ale určitě strávit více než asi dvě hodiny v našem podání.

V totální tmě se nějaké přespání v přírodě hledá docela těžko a protože jsme při prozkoumávání minivesniček, které obývali asi jen psi a odlehlých penzionech, kde bydleli pro změnu jen koně, mysleli více na hororové scény než na spánek, dojeli jsme až do El Chorra. Při večeři jsem najednou kromě diskohitů Hany Zagorové, Dalibora Jandy a Michala Davida z našeho auta zaslechl i češtinu odněkud odvedle. Tak říkám dobrý večer, no a když se podívám blíž tak kdo to není... před rokem v březnu na běžkách v Jeseníkách, letos v El Chorru kvůli lezení. Zdravím rodinu Žákových a jejich kámoše. Jsem zvědavý kde se v březnu potkáme za rok. Přespali jsme v místním refugiu (útulek) mezi horolezcema.

Druhý den jsme si udělali výlet na kopec po široké cestě a z kopce kamzičí stezkou, kde by se občas hodila i ta lezecká výbava. Super to bylo. Kulturní večer tentokrát obstaraly bubny a noc jsme se rozhodli strávit pod palmama u kostelíka. Při teplotě asi minus třicet a vzrůstající vhkosti vlivem místní přehrady se nakonec někteří z nás (míň tepla v krvi) rozhodli přenocovat v autě.

V neděli jsme se vydali na zpáteční cestu, po které jsme se stavili na oběd do takové malé restaurace a snad ještě menší jeskyně. Mají tu zajímavou kulturu stolování (obslouží vás celá rodina, synek donese ubrus, mamka pití a taťka jídlo, vaří asi dcerka) a také prohlídkování jeskyň (čtvrtina lidí dostane lucerničku a musí s ní mávat aby i zbytek viděl nějaké ty stalaktity, stalagnáty, stalagmity, závoje, nástěnné alby a hlavně teda vůbec kam šlape). Na večer jsme ještě vyběhli kopec na západ slunce, vyfotili krajinu z Pána prstenů a za pět minut dvanáct (respektive za 3 minuty 22:00, do kterých jsme měli smlouvu) jsme vrátili auto. Hezké to bylo.

Velké prádlo

Uběhl jeden měsíc a najednou je to tady. Pokud nechci jet druhé kolo s ponožkama nebo chodit v trenkách naruby, musím si vyprat! Znal jsem to z doslechu. Prý se u toho dějí strašné věci. Někdy všechno zrůžoví, někdy se něco zmenší a někdy snad u toho dokonce i něco zmizí. Mám velký strach, co když se něco nepovede? Co když to špatně nastavím, nasypu špatné množství prášku, nasypu ho jinam, nepustím vodu, vytopím kuchyň, zničím pračku...? Ne, nic takového se neděje. Jediné pondělní a úterní dvouhodinové ranní volno od školy je sice vyplněno praním a věšením, ale vše probíhá v pořádku. Prádlo visí, pomalu usychá. Em se chce zmocnit plánů v plechovce. Zde ve Stínadlech nebudou v bezpečí, musím je spálit. Em se blíží po shodech zvonice... Jedinou nadějí bude ježek v kleci... Konečně je středa. Přicházím domů a sbírám suché kusy prádla. Začínám ho skládat do skříně. Těžko se mi dýchá, pomalu doskládávám poslední kus do skříně a s nataženou rukou se začínám valit na zem, padám vysílením na podlahu a únavou usínám. S úsměvem na rtech. Nekonečná, tři dny trvající námaha je u konce.

A na fotce je teda ten můj slavný výhled z okna, kde se suší prádlo (vybrán reprezentativní - vánoční - vzorek). A na měsíc mám zase pokoj. Jupí.

Tisková zpráva ze dne 3.3.2008

Opět se hlásím z bytu na ulici Amador de Los Rios. Posledních pár dní bylo díky "puente" - most, neboli prodloužený weekend - hodně napráskaných a vypráskaných a zpráskaných. Prostě takové menší prásky, teda prázky. Je z toho asi Gb fotek, takže v následujících dnech tu něco přibude. Jestli se k tomu teda skrz školu dostanu, protože s prácema se tu roztrhl pytel a rozhodně se nenudím. Dozvíte se mimo jiné jak je svět malý, co dělají důchodci ve vesničkách, zda může i pod palmama člověk umrznout, jak se tu chodí na té diskotéky a hlavně... jak dopadlo mé první praní. No a nebude nouze ani o vaše oblíbené památky.

Vía Verde de la Sierra

Součástí konečného hodnocení některých předmětů je tady na Universidad de Sevilla vedle zkoušky, různých seminárek a aktivity v hodinách (hehe) také účast a vypracování práce na Salida de campo – jakési terénní cvičení, prostě výlet do přírody. No a právě v pátek 22.2. 200(20/2-2) jsme se s panem profesorem machrem Lunou a bandou Španělů a Američanek vypravili do Sierra de Cádiz, přesněji na Vía Verde de la Sierra.

Teď zase nějakých vzdělávacích informací za pomocí odkazů, takže kdo nechcete nic vědět, přeskočte tenhle odstavec. Vía Verde de la Sierra patří mezi zelené stezky (greenways), které se nacházejí samozřejmě i u nás. Jen ve Španělsku mají trošku větší tradici a konkrétně tahle byla v roce 2005 vyhlášena jako nejlepšejší stezka Evropy.

Jinak samotná akce byla spíše turistickou procházkou se zaujatým výkladem profesora Luny (ten člověk fakt vypadá jak měsíček, když se směje) a já jsem byl při pomyšlení na návrat do rovinaté Sevilly moc rád za každou minutu mezi kopcema. Navíc zde bylo k vidění hodně dalších zajímavých věcí. Hlavně teda pohled na masif Peňón de Zaframagón s hnízdištěm kolonie supa bělohlavého, čítající prý na tři stovky jedinců. To se tak podíváte nad sebe a kolem skaliska nad váma krouží desítky supů. Viz fotka nahoře (převzatá z wikipedie). Prošli jsme tam a zpátky část z 36km úseku této Vía Verde po rovinaté a rovné cestě, vedoucí v hornaté krajině řadou tunelů skrz kopce a po viaduktech, překlenující rozmanitá údolí a kaňony. Prostě bývalá železnice, dnes akorát bez kolejí. Tady se tak někdy dostat na kole... Dále jsme viděli třeba takové „polje“ což řekne něco asi jen tak Chockovi (viz foto, pro ostatní: jsou na něm ovečky). Španělé to čtou [polche], ale to je normálka. Třeba americký film Spiderman je pro ně prostě [Spidérman], airbus čtou jako [ajírbus] a podobně. Navštívili jsme také místo s názvem Chaparro de la Vega s dubem starým přes 700 let. A je to opravdu starý strom, když si člověk řekne, že v době objevení Ameriky už měl nějakých 200 let. Kolem něj je plácek pro víkendové radovánky rodin s dětmi a pár místeček ve svahu, kde mohou pořádat [barbekou]. Zkrátka hodně zajímavé přírody zadarmo na malém a pro turisty dobře přístupném prostoru.

No a na závěr zase nějaká fota s popisky (tentokrát jen nahoře), potřeba kliknout na "malavi".

Tisková zpráva ze dne 24.2.2008

• není čas, je hodně školy
• dnes jste měli v ČR snad tepleji, než my tady
• venku prší
  
• zítra to budou 3 týdny co jsem tu
  
• za 10 měsíců jsou zase Vánoce
• odpoledne jsem byl na výborný oběd u Inky, Janči a Mali
• ve čtvrtek má být nějaký svátek
• tento týden odevzdávám první práce a začíná španělština
• ...ale není to tak špatný, zatím dejchám a mám co jíst, a mám co jíst, a co jinýho mám chtít...
  

Takteda o spolužácích

To bylo předtím řečí o informacích z chlastaček a najednou vyhraje v anketě tohle. Nevím jestli se třeba do systému nějak nenabourala mamka :) a taky se divím, že potraviny nedostaly ani hlas, protože to je úplně to nejzajímavější téma. Mno, spolužáci... ani nevím co o nich napsat, ještě je pořádně neznám. Ale tak dobře, budu o nich psát průběžně jak je budu poznávat. Takže tedy „Spolužáci poprvé:“

A můžu vlastně rovnou napsat něco o škole, protože o té jsem se ještě nezmínil a jsem tu tak trochu i kvůli ní. Ba ne, jsem tu hlavně kvůli ní. Podle dosavadních článků to mohlo vypadat, že tu máme dovolenou, ale fakt tomu tak není. Pět předmětů dává dohromady 15 hodin (900 minut) ve škole týdně, a to příští úterý začne ještě Španělština. Předměty, o kterých se taky někdy pozděj rozepíšu, mám ale poskládané docela hezky, takže ve čtvrtek končím už kolem oběda a pátek je úplně volný (často se však v pátek konají jakási terénní cvičení – „salida de campo“ - které jsme měli právě třeba dnes, moc pěkné, budou fota zas). A být ve škole dva dny po deváté večer mi taky nedělá problém, hlavně, že nemusím vstávat na 8 jako u nás. Tady je vůbec všechno tak nějak časově posunuté. Například do města se vyráží běžně v 11 večer. Ale o tom taky jindy, teď teda ti spolužáci.

Spolužáci jsou různí. Zatím je dělím do dvou druhů. První je druh španělský domácí. Jedinci tohoto druhu jsou zpravidla menší a prdelatější postavy, mají většinou černé, velmi náročně udržované vlasy, spoustu módních doplňků k již tak módnímu trendy oblečení a ve škole se vyskytují velmi zřídka. Jsou si skutečně hodně podobní, pomocí zlínského slovníku bych je nazval „diskanty áčkového (Musicland A) typu s muchama na očích a veverkou za krkem a bez jediného tácka“. Druhým je druh zahraniční. Tento se ještě dělí na poddruh erasmákový a poddruh americký. Hlavním rysem je zatím stoprocentní výskyt na všech předmětech, občas nechápavé pohledy (u někoho téměř pořád) při poslechu andaluzštiny místních profesorů a také jakási větší přístupnost a otevřenost vůči ostatním jedincům jak ve svém vlastním, tak i ve španělském druhu. Důležitým poznatkem je také vlastnost amerického poddruhu ptát se na jakoukoliv prkotinu furt dokola, protože jim to není ani za mák blbé. Což by někomu mohlo třeba i vadit, nicméně mně to pro mé pomalejší zpracovávání andaluzštiny docela vyhovuje a protože jsem Čech, tak já se ptát nebudu. Mám na to poskoky z Nového Světa. No a to je zatím tak vše, co o spolužácích vím. Podrobnější klasifikaci s důrazem na jednotlivá jména mých bližších přátel přinesu později.

Carmen de la Alfalfa

No nééé, nelze jinak, tohle sem dát prostě musím. Našel jsem to na youtube, my s tím nemáme nic společného. Je to z ulice, která bude blíže popsaná, pokud v anketě vyhraje pivo :) Každopádně jde o hodnotný umělecký zážitek. Jestli je tohle ta slavná sevillská kultura, perla Andalusie, kraj vášnivého flamenca v kombinaci s ohnivým žárem rozpáleného slunce, tak to nazdar hodiny... pokud nemáte strach o svůj hudební sluch a jste tolerantní k hudební ingnoranci, klikněte na šipku - play

Itálica

Před týdnem jsme byli u moře oslavit bydlení, tuto sobotu jsme se s holkama rozhodli zajet podívat pro změnu na nějakou tu památku. Cesta vlastním kolem - zdarma, vstup pro občany Evropské unie - zdarma, nákup jídla v supermarketu na den – přibližně 3€, návštěva cukrárny v Santiponce – asi 2€, bloudění v pomerančovníkovém sadu – neocenitelné. Jsou věci, které si za peníze nekoupíte, na všechno ostatní je tu Erasmus účet. Néé, tak to si samozřejmě, parafrázujíc jednu reklamu, dělám srandu, protože z těchto peněz zaplatím tak ubytování a hooodně základní potraviny. A o tak zajímavém tématu jako jsou potraviny se taky někdy rozepíšu. Teď ale zpátky do Říma.

A zase něco turistických, historickogeografických informací (i když ty předchozí o Seville zůstaly buď nepochopeny nebo stranou vašeho zájmu). V češtině jsem na netu o rodišti dvou významných římských císařů našel jen tohle: „Itálica - římské vykopávky“. To nic moc. Tyto římské vykopávky se dnes nachází v městečku Santiponce, 7 km severozápadně od Sevilly. Itálica byla založena jako vůbec první římské město v Hispánii vojevůdcem Scipiem v době druhé punské války (206 př.n.l.), aby zde zanechal raněné vojáky po vítězné bitvě nad Kartáginci, a je rodištěm římských císařů Traiana a Hadriana. No a podle toho to tady taky vypadá. Jednak mám na mysli fakt, že to bylo fakt hoodně dávno a jednak fakt, že to jsou fakt hoodně dobré římské vykopávky. No fakt, posuďte sami:

Amfiteátr s kapacitou 25 000 římských vykopávek je prý třetím největším amfiteátrem římské historie (jak tak ale počítám, tak mu za Římem, Pulou a El Jamem patří až 4. příčka, navíc je zhruba stejně velký jako v Arles, no prostě pro turisty: jeden z největších). Dále se zde nachází zbytky divadla, lázní, chrámu a spousty domů. Turisti se tu mohou téměř neomezeně prohánět po vydlážděných i pískových uličkách, půdorysem budov a když zavřou oči, tak si lehce navodí, kromě zakopnutí o římskou vykopávku, také atmosféru antické Itáliky. Moc pěkné, viz fota.


(na fotkách postupně: divadlo, amfiteátr, samotná Itálica, nepovedená autofota v cukrárně, koule z Expa 92 a "květy zakázaného ovoce")


A teď něco i o nás, turistech. Jak už jsem řekl, vydali jsme se s holkama na kole. Jen Inka si teda musela půjčit kolo místní společnosti, která má parkoviště stovek kol po celé Seville a lidi si je prostě někde půjčí a na jiném místě vrátí (tohle bych zavedl i u nás). Podle zvláštních pohledů domorodců v Santiponce bych se ale docela vsadil, že takhle daleko žádné z těchto sevillských kol ještě nebylo. Ono to teda daleko vůbec není, ale místní asi nejsou na takové distance zvyklí, protože ani zaměstnankyně turistické oficíny nemohla pochopit, že chcem zvládnout asi 10 kiláků na kole. Samotná cesta je v únorovém andaluzském počasí příjemná a kdyby člověk vědel kudy má jet, tak i časově málo náročná. Kdyby. Cestou tam jsme se nejprve motali obrovským liduprázdným komplexem nevyužitých budov, zchátralých stadionů, zarostlých trávníků, zrezlých fontánek (něco jako Slušovice), no prostě v části, kde se v roce 1992 konalo Expo. A možná s tímto "městem duchů" mají co dočinění i dvě neúspěšné kandidatury na Olympijské hry. No nakonec jsme se po šestiproudé autuprázdné silnici (něco jako Slušovice) vydali správným směrem a po přejetí Guadalquiviru jsme se ocitli v naprosto jiném světě, vyprahlé poušti s nějakýma křovinama lemované dálnicemi a ovocným sadem. Na cestě zpátky jsme se rozhodli jet právě nově oným vonným ovocným sadem. Nejprve jsme byli unešeni z květů asi jabloní a pomerančovníků s pomerančema, které narozdíl od těch ve městě nejsou jen okrasné, později nám při nalezení nekonečného plotu s cedulí Perro peligroso (nebezpečný pes) trošku zatrnulo a došlo nám, že takový sad bude asi soukromým pozemkem. Začala expedice za cílem nalezení cesty ven. Opět jsme několikrát minuli už ne tak kouzelné květy asi jabloní a pomerančovníky s pomerančema a po asi půlhodinovém bloudění jsme se přece jen ocitli na druhé straně plotu. Zpátečních 10 kilometrů se tak protáhlo na dvě hodiny. Domů jsme přijeli za tmy a byl tak akorát čas jít do postele. Ale my jsme šli na flamengo ...a o tom zase jindy, dobrou noc, děti. Dobrou noc, stýčku Fido.

Un Paseo por Sevilla

Tak jsem dnes sebral kolo a foťák a vydal se na malou projížďku městem, abyste mohli mrknout jak to tu vypadá z pohledu turisty. Pohled zahraničního studenta erasmu přinesu někdy pozděj. No a ti, kteří se chtějí dozvědět nějaké turistické perličky, nechť kliknou na "malavi" a dále na galerii "Sevilla". Otevřou si tak fota v rajčeti i s popiskama.

Ovšem pozor, některé údaje nejsou zas až tak docela pravdivé ;) Poznáte které 3 popisky poskytují mylné informace až hovadiny? Tipujte... No a já se jdu zas šprtat...

Jak mě okradli

Krade se všude, zloději jsou všude. Zde v Seville navíc chátra z Afriky, obchodníčci - zlodějíčci, kteří pak dvakrát týdně na trzích smlouvají o ceně zboží, často předem ukradeného. No a málem se tam v těchto dnech mohlo hádat o mojem foťáku, mobilu, nebo kompu.

Totiž, to jsem si tak jednou seděl v nádherném parku María Luisa, užíval si volno a šprtal španělštinu. No a jak jsem byl zabraný do čehosi, tak mi zmizel baťoh se všema cenostma, který jsem měl vedle sebe. Jinak jsem ho pořád kontroloval, seděl na něm a tak, ale prostě v tuhle chvíli zrovna ne. Takže panika, studený pot (nebo jak se to říká)...vyskočím, otočím se a vidím, že se pryč snaží co nejrychleji pajdat o berli nějaký cikán. Tak k němu doběhnu a s českým "héééj, wtf?" mu vyrvu svůj baťoh z pracek, kterýma se do něj už pomalu dostává. Načež začíná hrozit svou holí a něco huhlat. Jediné co rozumím je "carne" ... tak buď chudák (žádný chudák) měl hlad a hledal maso jako pejsek, nebo jsem blbě rozuměl. Tak prohledávám jestli mi nic nevzal a naštěstí teda ne. Maso jsem tam neměl (i když jako carné je i legitimace, takže možná po mě chtěl abych mu dokázal, že baťoh je můj, no to už je jedno). Tak jsem si sedl, hodil se do klidu a čekal jsem na příjezd negrů s letlampama. Vlastně ne (ale chuť jsem na to teda rozhodně měl), dál jsem se učil španělštinu a očkem sledoval cikána, který se tam dál procházel a zkoumal co by komu ukradl. Ale lidi už si dávali bacha, takže kulhající cikán, kterému asi někdo za něco podobného dříve přerazil hnátu, pomalu odešel. No a já jsem si ho z dálky vyfotil. Takže, kde je wally?


Každopádně teď si dávám na věci v parku, pokud je to vůbec možné, ještě větší pozor. Taky si dávejte.

Matalascanas

Slíbil jsem míň plků a víc obrázků, tak nate... a ať teda taky splním Lukanovo přání závidět :) Takhle vypadá Atlantik na začátku února. Jo a autorem fotek je Janča, protože já jsem si kromě čepky a slunečních brýlí nevzal na jednodenní výlet busem k mořu ani foťák. A příště něco o tom jak mě okradli.

Habitacion

Tak teď ještě jen taková blbost, jak nám to sluší s pokojíkem za pomocí zrcadla. Tutok bydlím. A pak už teda slibuju to moře.

Hledání bytu

Jak prosté. V pondělí přijedete, v úterý si pořídít simku, ve středu začnete volat na inzeráty, ve čtvrtek se jdete na některé přímo podívat a v pátek se nastěhujete. Tak by se dal jednoduše shrnout první pracovní týden v Seville. A přestože to takhle opravdu bylo, jednoduché to nebylo ani náhodou, kolem se událo milion věcí, věšinou dost blbých, ale naštěstí jsem měl hodně štěstí a hlavně Inku a Janču. A pak taky Markét. A v Praze ještě Ivu a Vlaďku. Holky děkuju.

První den po probuzení jsme se vydali na obhlídku města s plány, jakože mrknout na inzeráty ve škole, koupit simku, začít volat a co nejdřív tak vypadnout z hostelu. Jenže v tom řetězci pár maličkostí přece jen chybí. A tak začaly hrůzné dny. Ve škole jsme po vyřízení formalit se zápisem zjistili, že kromě pár blbých nabídek zde není vůbec nic, takže rychle na net a hledat tam. Po pořízení simky za 15E (s kreditem 18E – milé) se začalo volat, no a teď teda ty chybějící maličkosti mezi voláním a vypadnutím z hostelu. Obsazená čísla, hlasové schránky, vyplé telefony nebo už zabrané inzeráty další aktivity hodně zúží. Když už se člověk dovolá, domluví si termín návštěvy, někdy třeba za dva dny. Tak super. Při návštěvě mu je ukázán hnusný kamrlík s oknem do okna k sousedům, s jednou postelí a s kuchyní a koupelnou menšími než záchod na kolejích na Jižáku a hlavně je mu řečeno, že zájemců je dost a že za týden se rozmyslí a jednomu zavolají. Tak taky super. To pak člověka docela srazí do kolen a jediné co může udělat je, že se na všechno ještě nevysere a bude těžce hledat po další dny, když už pomalu není co a k tomu bude platit za hostel. Nebo ho potká štěstí.

Ve čtvrtek večer, kdy jsem si chystal pustit South Park v příjemném hostelu se snídaní s cenou 17,50E za noc a nabírat síly do dalších dnů hledání, mi nečekaně zavolal Paco. Třicetiletý chlápek, bydlící ještě s jednou slečnou v hezkém, útulném, dobře situovaném a docela drahém bytě. Byl jsem u něj na prohlídce bytu ten den odpoledne, ale vůbec jsem nečekal, že se mi ozve, poté co mi pověděl o vážných zájemcích a zjistil, že se se mnou ze začátku hodně těžko domluví. No ale prý že si mě vybral a můžu se nastěhovat...tak já na to, že jo, že tam zítra přijdu. Jak jednoduché. Následně jsem začal skákat radostí po postelích v hostelu a zpívat si s The Bones a pak jsme s holkama sedli ven na lavičku u asi nejrušnější ulice a do půlnoci pili vínko. Na oslavu. Holky totiž taky ten den sehnali byt, což po prožitých zkušenostech znamenalo fakt velkou úlevu a radost a tak...

Takže už si krásně bydlíme a přichází další starosti, které v porovnáním s hledáním bytu nejsou vůbec ničím. I když to, že mi nejede net, mně docela va.

PS: Ke všem těmto problémům si ještě představte, že jste takový blbec, že jedete do země, kde nerozumíte vůbec nikomu a když s někým voláte, původní plán domluvy rukama a nohama je vám k ničemu. Véééliká sranda.

Ráno ve Zlíně, večer v Seville

Cesta byla zupáá, místy divná, viditelnost byla úplně blbá... tyhle Buty používá hodně lidí a já nebudu výjimkou. No a navíc to je pravda. Ve Zlíně kosa, v Praze kosa, v letadle nuda a ve Španělsku teplo. Ve vlaku v 5:02 ze Zlína jsem strávil víc času než v obou leteckých spojích (Praha – Barcelona – Sevilla) dohromady, ale krásně jsem to prospal a v Praze se potkal s Ivou, která je tak hodná, že mi předala nějaké info a hlavně nějaké materiály na nějaké přednášky. Děkuju. Na letišti jsem se pak potkal s mýma novýma spolužačkama Inkou a Jančou. A vlastně taky jedinýma, kterým budu po následujících 6 měsíců rozumět. Do letadla jsem se těšil a bál moc. No při těch různých odbavováních mě oboje přešlo, cosi jsme prolezli, pak si někam sedli, pak jsme seděli a čučeli z vrchu na mraky a pak přistáli. No nuda prostě. V Barceloně na letišti k té nudě přibyla únava a nechuť k dalším prohlídkám ale taky docela zábava s přebalováním kufrů holek, protože prý každý můžem mít jen 20 kilo. To, že si holky připlatily aby mohly mít kufry dva a kil 30, nějaké blbečky za přepážkou nezajímalo. Tak jsme si to rozházeli do baťohů a ubrali tak dohromady 12 kilo. Taková Inka by totiž například za svůj přesah připlácela skoro 3 litry. Docela nemilé. No každopádně během přebalování blbečky za přepážkou vystřídali menší blbečci, kterým bylo úplně jedno, že to stále ještě váží o 6 kilo víc. Takže jediný výsledek toho byl, že jsme si na palubu táhli slušně nabité zavazadla, přesahující regule jak objemem či vahou, tak i třeba pronesením šamponu coby tekutiny. Naštěstí další problémy nenastaly, protože další barcelonský letištní zaměstnanec, co měl na starosti nějaký ten skenér na zavazadla nebo co, se prostě vykecával a nechal by projít i teroristu z ETA.

Tak nějak kolem 23:00 jsme se dostali na útulné sevillské letiště, přejeli busem do města a pak se pěšky půlnoční Sevillou vydali hledat hostel. Kolem jedné jsme únavou a radostí padli.

Bydlím, tedy žiju

To španělské „vivir“ coby synonymum pro obě česká slovesa v nadpise je neuvěřitelně trefné pro mou situaci. Je 21:39, pátek a já jsem konečně vyházel věci z kufru v kamrlíku bytu na ulici Amador de los Rios a nacpu do sebe všechny zbytky jídel co jsem při tom našel, protože mám hlad jak prase ...vlk. A ani nic nenapíšu, protože mě nic nenapadá, protože jsem utahaný jak prase ...kotě a ani na to nevidím, jak prase ...krtek. No a není tu net zatím a mám nějaké problémy s wifi, takže zatím to budu na blog házet z flashky v netové kavárně při prohlížení mailů. Tyjo, takových počítačákových výrazů. No a k tomu co se v posledních rušných dnech dělo se dostanu jindy.

Tak zatím a dobrou noc přeju dom.

A kdybyste nahodou meli napad, co muze za to, ze mi nejede net presto, ze mi to tam vpravo dole ukazuje, ze jako pripojeno...tak sem s tim, diky moc...

Z domu

Tak já du spat, protože ráno vstávám a jedu Zlín - Praha - Barcelona - Sevilla. Takže další příspěvek už bude snad konečně Erasmákový z nejteplejšího místa Evropy. Koleno odtéká, chodit už docela můžu, teplota způsobená asi cestovní horečkou už taky trochu ustupuje, no těším se. Asi.

Snad nebude mít vlak obvyklé dvouhodinové zpoždění, snad se neztratím na žádném letišti, snad najdem hostel, který ani nevím kde je a snad neomdlím v letadle, protože se chci dívat z okýnka. Jsem totiž, protože nepočítám vyhlídkový let na den dětí v roce 1988 z Holešova do Holešova, letadlem ještě neletěl. Takže to bude taková premiéra.

No a všem, se kterýma jsem se nerozloučil, to znamená všichni kromě Žanety :) , se omluvuju a těším se až se se všema přivítám.

Tak teda zatím snad. Teda zdar.

Koupelna

Co mají společného Caňizares, Kouba a já? Je fakt, že každý z nás se na určitou dobu ocitl nebo ocitne ve Španělsku a ve fotbalové brance jsme každý určitě taky aspoň jednou stáli. Ale to není to hlavní.

Petr Kouba si v roce 1996 způsobil těžký výron kotníku, když doma v koupelně uklouznul po mýdle, které mu předtím spadlo na podlahu. Santiago Canizares v roce 2002 upustil lahvičku s vodou po holení a jeden ze střepů mu přeťal šlachu na noze. Po dalších 6 letech jsem se sprchoval já a protože jsem po nočním příjezdu z Prahy neměl v koupelce ručník, vydal jsem se pro něj do skříně. Při návratu do vyhřáté koupelky jsem na mokrém korku hodil krysu, kolenem praštil do futer, posunul panelákové jádro a rozduněl a probudil celý barák.

Tolik správná odpověď.

Pan Erasmus

Tak. A je to. Po roční zařizovací anabázi jsem konečně dostal papíry se kterýma už nikam nemusím (mysim). Je fakt, že jsem o tom občas víc mluvil než konal, ale to zařizování opravdu není žádná sranda... to máte cihly, tvárnice, okapy, střešní tašky, hromosvod... (no jo, vím, už se to s tou citací přehání, ale nejde jinak).

Nicméně kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde a protože každý pes jiná ves, rozhodl jsem se pro Sevillu. Ovšem nevyštěká veverku ten pes, kterého vedli do lesa násilím a taky pozor na to, že silnější pes mrdá. U tvorby životopisu je tedy důležité pamatovat na to, že zahradníkův pes zelí nežere, ale nechce, aby cizí je jedl. Při vyřizování formalit sice nezabráníš psu štěkat, ani lháři lhát, ovšem každému je jasné, že kde pes štěká, tam ať také žere, na druhou stranu je taky pravda, že když už být psem, tak ve velkém domě. Zkrátka podle přísloví "Když chce Lavi do Sevilly, tak ho tam pustíme a zaplatíme mu to, přestože jsou na světě logičtější věci."

Teď už se jen naučit domorodou řeč, sehnat ubytování, nechytit španělskou chřipku, taky si dát bacha aby se na mě v hospodě třeba nepřilepil nějaký španělský ptáček, prostě aby pro mě Sevillla nebyla takovou španělskou vesnicí.

Takže děkuji panu Erasmovi, který si uřízl ucho a posléze se nechal upálit v Kostnici jen proto, aby studenti mohli jezdit do ciziny. A přece se točí!